ČESKÝ LES – KRAJ PŘÍBĚHŮ

📍Hamry–Hojsova Stráž → Nejzápadnější bod Česka

🗓️1.🚶🏻‍♂️24,72 km, ↑ 1076 m, ↓ 1315 m

🗓️2.🚶🏻‍♂️31,22 km, ↑ 1288 m, ↓ 948 m

🗓️3.🚶🏻‍♂️31,73 km, ↑ 682 m, ↓ 1009 m

🗓️4.🚶🏻‍♂️32,28 km, ↑ 718 m, ↓ 421 m

🗓️5.🚶🏻‍♂️31,73 km, ↑ 999 m, ↓ 1085 m

🗓️6.🚶🏻‍♂️30,50 km, ↑ 559 m, ↓ 890 m

🗓️7.🚶🏻‍♂️31,49km, ↑ 768 m, ↓ 573 m

Celkem: 213,67 km, ↑ 6090 m ↓ 5 668, vypitých piv 21,5

Ze Šumavy pěšky přes Český les a Smrčiny až na nejzápadnější bod Česka. Krásný plán na několikadenní bezpracovní okno v kalendáři. Několik dní v krajině hlubokých lesů, hraničních patníků a téměř nefunkčního telefonního signálu. Část sám, část s parťáky Carcoolkou a Burym, skrze kraj, který střídá nádheru přírody s těžkou historií i zvláštní současností.

Divoké lesy a patníky

Český les je na jaře doslova explozí života. V divokých bučinách se mezi zelenkavými listy rozlévá jemně se rozptylující světlo, ve smrčinách panuje příjemný chlad a smíšené lesy hrají všemi odstíny zelené. Všude kolem zní nepřetržitý ptačí koncert, který je místy tak intenzivní, že přehlušuje i mé vlastní myšlenky.

Nejvíc se mi vrývá do paměti úsek mezi Čerchovem a pramenem Radbuzy. Kilometry vedoucí skrze rozmanité smíšené lesy, okořeněné skalními vyhlídkami, patří bez pochyb k nejkrásnějším lesním pasážím, jaké jsem měl tu čest na českých trecích projít.

Třešničkou na dortu jsou úseky po hraničních patnících. To nejsou jen obyčejné kameny v lese. Vytvářejí zajímavou linii, která nám připomíná, že šlo o hranici světů. Jeden krok jsi v Česku, druhý v Německu, a přitom pořád stojíš uprostřed hlubokého lesa.

Prostitutky, kasárny a benzínky

Český les je zvláštní kraj. Místo horských chat tu člověk potkává benzínky, místo turistických center bývalá kasárna a občas i velice zvláštní lidi. Třeba na Folmavě stojí u silnice paní snědé pleti v podprsence, krátké černé sukni a vysokých podpatcích. Když kolem ní procházím, prohlédne si mě od hlavy až k patě a pronese: „Pěkný kérky na nohou.“ „Díky,“ odpovím. Na pár sekund se za ní otočím a když mi dojde, o koho jde, pokračuju radši dál. Každý si šlapeme to svoje.

Následující den sedím na krásné otevřené terase v Železné. Popíjím Plzničku a pozoruju, jak skrze mohutné břízy zapadá slunce. Nacházím se v restauraci luxusního Resortu Český les. Skleněné stěny, moderní architektura a wellness působí uprostřed pohraničních lesů skoro nepatřičně.

„Jste odsud?“ ptám se servírky, která vypadá jen o pár let starší než já.„Ne, já jsem ze Srí Lanky.“

„Na Srí Lanku máte docela europoidní rysy,“ rýpnu si. Směje se a pak mi vysvětluje, že celý areál vznikl přestavbou bývalých kasáren. Ve fotoknize mi ukazuje rozpadající se vojenské budovy, které tu stály ještě před pár lety. Nakonec ukáže na vedlejší objekt. „Tamhle to byl původně seník. Pak se z toho stal bordel. A teď tam budou svatby.“ Český les ve zkratce. Nové skutečnosti tady mění místa tak rychle a divoce, že to občas působí dost přitažený za vlasy.

A pak jsou tu benzínky. Během přechodu často představují jediné místo široko daleko, kde lze doplnit zásoby. V malé vesnici Svatá Kateřina si na jedné objednávám XL hotdog s bruselskou omáčkou a dávám se do řeči s paní za kasou.

„Chodí vám sem hodně stezkařů?“ ptám se.„Hodně. Máme tu pro ně i sezení. Někdo si dá pivo, někdo nabije telefon, někdo si jen odpočine. Chodí celý rok, dokonce i v zimě, když mrzne.“

Na chvíli se zamyslí a pak dodá: „Pokaždý jsou to hrozně milí lidi.“

„A vy taky jdete Stezku?“ zeptá se mě.„Ne,“ odpovím. „Já se spíš jen tak toulám po hranici.“

A v tu chvíli mi dochází, že přesně o tom Český les je. O místech a lidech, které by člověk nečekal, ale o to déle mu zůstanou v hlavě.

Čeští Němci

Přicházíme k bývalé německé hájovně Němeček, která znovu ožívá. Přestěhovala se sem rodina z Českého Brodu, chovají koně, postupně opravují staré stavení a pro kolemjdoucí otevřeli i malý lesní bar. Velká lednice, vedle ní kasička, QR kód, rychlovarka i nabíječka. Sotva si otevřeme krásně nachlazený rádlery, ozve se ze dvora: „Hele, chlapi, nepomohli byste nám se skříní? Načepujeme vám pivo.“

Za pár minut už v sedmi lidech zápasíme s obrovským kusem nábytku, který právě přivezli. Odměnou nám je nejen pivo, ale i příjemné povídání. „A kolik tak chodíte denně kilometrů?“ ptá se chlap v bílém tílku a modrých pracovních montérkách.„Kolem třiceti,“ odpoví Bury.

Chlap na něj nevěřícně vytřeští oči. „Cože? Ty vole, to je šílený. Já šel jednou asi devět kilometrů na nějakej německej kopec. Pak mě bolely lýtka, vole. Konec. Autem rovnou do postele.“

Vedle nás stojí jeho syn a já ukazuji na rozestavěnou kadibudku ve stodole. „A na co budete mít tohle?“„Tohle bude pro vás,“ odpoví s úsměvem. „Pro stezkaře.“

Nakonec se dávám do řeči i s paní domácí. Když se jí ptám, proč vlastně provozují lesní bar, nejprve pokrčí rameny a pak povídá:„No, ono tady široko daleko nic není a lidi přece potřebují vodu. I když teda… většinou jde na odbyt spíš ta Plzeň.“

Stojíme pod stříškou, do které jemně bubnují kapky deště, ve výběhu postávají koně a celé místo působí, jako by se sem přeneslo z jiného času. Připomíná mi stavení z filmu Habermannův mlýn, jen s tím rozdílem, že tady místo filmových kulis vzniká nový domov.

Železná opona

O pár kilometrů dál narážíme na pozůstatky doby, kdy tudy nevedla turistická stezka, ale jedna z nejstřeženějších hranic v Evropě. Zbytky rezavějících plotů, bývalá strážní věž a informační tabule připomínají, že železná opona není v Českém lese jen kapitolou v učebnici dějepisu. Čteme příběh muže, který se svou ženou a dětmi zkusili utéct na Západ. Svoboda byla na dosah, přesto se jí nedočkali. Pohraničníci muže při útěku zastřelili. Stojíme na místě, kde se to stalo, a z příběhu nám mrazí. Právě i časté silniční úseky vznikaly v době železné opony, kdy toto pásmo potřebovalo rychlé spojení pro pohraniční stráž a vojenskou techniku.

Hned po kilometru pak zastavujeme na další benzínce na rychlé doplnění zásob. Uvnitř je ticho, které přerušíme naším „Dobrý den“.„No… jak pro koho,“ odsekne starý pán za kasou, aniž by zvedl oči. Bury pokládá na pult dvě vychlazené plzeňské plechovky a zkouší rozmělnit atmosféru: „A proč není dobrý?“

Pán konečně vzhlédne, opře se o kasu a suše odpoví: „Protože tady musím smrdět…“ „A kam vůbec jdete?“ dodá ještě. „Směrem na Dyleň.“ odpoví Bury.

V tu ránu se mu změní výraz. „Na Dyleň jo? Tak tam bych rozhodně nešel. Tam jsem dva roky sloužil.“

Český les je bezedná pokladnice příběhů, kam se nemilosrdně otiskují stopy naší minulosti i současnosti. Drsný koktejl chutí a pocitů. Dneska se ale tahle krajina nadechuje k životu i díky Stezce Českem, hikerům a tulákům, kteří sem zavítají to vidět na vlastní nohy. A nakonec z toho zůstane víc než jen ušlé kilometry.

Randálům zdar!

Kuboj Marmoťák

#ceskyles #prechodceskeholesa #stezkaceskem #kubojovycesty