top of page
  • Obrázek autoraKuboj

DER DOLORAMA-WEG: NENÍ NOUZE JAKO NOUZE

Sedím na stezce, čekám na Mokráče s Miške a nemůžu uvěřit tomu, na co se právě koukám. Přede mnou ční ze země kilometr nahoru monumentální hora Sas Rigais (3025 m n. m.), což je jen jedna z perel náhrdelníku skalní skupiny Geisler v severozápadních Dolomáčích. Předchozí den jsem poprvé v životě zažil to, co jsem si přál, aby se nikdy nestalo - museli jsme vzdát trail. Ve Fleimstalských Alpách na Translagorai jsme se topili po prsa ve sněhu a za celý první dopoledne jsme ušli jen 2 km.. No ale dneska? Jsme v Dolomáčích, mrazí mi v zádech a já přemýšlím, jestli jsem sjetej nebo jestli je to jen sen. Ne! Ani jedno, je to totiž mnohem hezčí. Je to ta nejsladší přítomná realita! Pro tohle prostě stojí za to žít!


JAK JSME (NE)VYRAZILI NA TRANSLAGORAI

Nad přípravou svých trailů trávím většinou dost času a zjišťuju si všechny potřebné informace a podmínky, které v dané lokalitě panují. Udělal jsem to i tentokrát a záběry z webkamer slibovaly přijatelné podmínky na chůzi i teď začátkem května. O trailu ve Fleimstalských Alpách s krásným názvem Translagorai jsem se doslechl od Italů, které jsme loni potkali na HRP. Prý je to divočina, moc lidí tam nechodí a terén připomíná právě pyrenejský HRP. Od tý doby jsem o něm začal snít. Když jsem se pak zmínil Mokráčoj a Miške, nadchli se proto taky a tak jsem vymysleli plán, že využijeme druhý květnový svátek a vyrazíme takto zjara zažít pořádný dobrodružství!


Auto necháváme ve čtvrtek v odpoledních hodinách v sedle Paso Rolle (1970 m n. m.) přímo na hranici Fleimstáčů a Dolomáčů. Vydáváme se nahoru k trojici vrcholů Tognazza (2207 m n. m.), Cavallazza Piccola (2303 m n. m.) a Cavalazza (2326 m n. m.). Chodit na traily do hor začítkem květla znamená, že sice nikde neni ani noha, ale zároveň je tam ještě kotel sněhu. Už od začátku zjišťujeme, že tohle nebude úplně easy hajčes. Nesmeky nám vůbec nepomáhají a my se propadáme do sněhu přibližně po pas. Touhla chodit nás ale žene dál a dál, a tak brzy stojíme při západu Slunce na vrcholu Cavalazza. Je to tu jen a jen naše a my s Mokráčem opět začínáme šílet. V horách se z nás stávají malý kluci. Jako by nám někdo v hlavě zmáčknul červené tlačítko s nápisem ŽÍT! A tak po jeho stisknutí utíkáme, ječíme naše oblíbené hlášky s Prciček a žijeme naplno. Žijeme tady a teď! U jezera Laghi di Colbricon bivakujeme před chatou a v peří přemýšlíme, jestli bude vůbec možný tenhle hike zvládnout v těchto podmínkách.


Páteční ráno hezky bez snídáme vyrážíme do sedla Forcella Colbricon. Jde to ztuha a mokrý jsme už po pár stech metrech. Celý dopoledne stoupáme hlubokým sněhem těch 500 výškových v domění, že třeba to bude lepší. Každý krok stojí 2x až 3x více sil než krok normální. A když pak v sedle vidíme ty vysoký hory zakrytý tou místy 2-3 metry mocnou sněhovou dekou, shodujeme se, že tohle nemá smysl. Vracíme se zpátky k jezeru a zkratkou pak rovnou k autu. Celou dobu návratu jsem měl v hlavě tu pachuť skrečovanýho trailu. Tohle se mi ještě nestalo a zákonitě to někdy muselo přijít. Protože kdo nevzdává traily, chodí pod svoje možnosti. :D Přemýšlíme, co dál...


DOLORAMA? TO JE NĚJAKEJ DĚTSKEJ TRAIL NE?

Přesouváme se na sever směrem na Brixen. Miške si totiž kdysi dávno uložili nějakej Dolorama trail. Je to údajně 70 km dlouhej trail, kterej je v létě vhodnej i pro rodiny s dětmi. No, jestli je v létě vhodný pro rodiny s dětmi, tak teď na jaře by to mohlo být dobrodružství pro zkušený hikery. Jednohlasně se shodujeme, že do toho jdeme. Auto necháváme v Ponte Gardeně a na výchozí bod trailu Der Dolorama Weg v městečku Lajen se svezeme busem. Ve dvou dnech vyrážíme už na druhej trail celý a natěšený krájíme podvečerním hikem jedno výškový čento za druhým. Je příjemný najednou jít 5 km/h a ne 1 km/h, a tak si děláme srandu, že je to ''děckáč'', neboli dětskej trail. Po čtyřech kilometrech to u jednoho přístřešku složíme, při úplňku vzpomínáme na mládí a smějeme se.


KÝČ JAK BIČ!

Stoupání nabírá na intenzitě hned druhý den ráno a před vrcholem Resciesa Dedora (2083 m n. m.) je už zase sníh. Je ale tvrdej, takže se po něm dá v nesmekách v pohodě jít. Když se nám za sedlem u kapličky otevře výhled do krajiny, jsme unešeni. O vrcholy, který jsou jednotky i desítky kilometrů před námi se krásně opírá oblačnost a my máme poprvé pocit, že jsme za tenhle děckáč opravdu vděční. Následující kilometry traverzujeme po krásný stezce a míjíme jednu zavřenou chatu za druhou. Nikde neni ani noha a my si můžeme vychutnat pohled na známý vrchol Secëda (2519 m n. m.) naprosto bez lidí. U chaty Brogleshütte dáváme rychlou obědovku a pak to začne. Přichází fenomenální travez pod masivem skupiny Geisler. Chvilku stoupáme, chvilku klesáme. Sněhu je hodně, ale počasí nám přeje. Vedle nás se nachází obrovská, tisíc metrů vysoká skalní vápencová stěna! Je to tak úchvatný, že skoro pořád zastavujeme a nevěříme svým očím. V jednu chvíli jsme z toho, jak je to kolem nás krásný, už tak vyplesklý, že si je zastavíme na lavičce a neustále ukazujeme na výhledy okolo a opakujeme:

‚‚To snad ani neni možný, jak je to tu krásný.Tohle snad namaloval nějakej malíř kýčů..‘‘

V tu chvíli přichází asijský pár a ptá se nás, kde je tu ta vyhlídka. Trošku to nechápeme, oni asi si asi myslí, že když tu nejsou turnikety a stánky s hot dogama, že tu jsou špatně. Napadlo mě, že možná mysleli vrchol hory Sas Rigais (3025 m n. m.), která se tu kilometr nad námi tyčí, a tak jsem se zmohl jen na to, že jsem ukázal nahoru se slovy: ‚‚You need wings.‘‘ což totálně uzemnilo Mokráče s Miške a ještě dalších 5 min jsme se váleli smíchy po zemi. Pokračujeme dál a já si víc a víc připadám stále jak v kerouacových Dharmových tulácích. Na každou horu, která mě upoutá ukazuju a říkám, že je to přeci Hozomeen. Po pár kilometrech se před námi zjeví kaplička. Ivan bere za kliku. Je otevřeno! Dneska spíme tady!


JARO SE HLÁSÍ O SLOVO

Ráno se nikam neženeme a pro změnu snídáme ještě v teple našich quiltů. Do sedla Passo Poma (2340 m n. m.) se pak dostame vcelku rychle. Tam nás opět překvapí sníh. Je ho tam hodně a tak další část naší cesty až k sedlu Würzjoch (1987 m n. m.), absolvujeme střídavým prodírám se sněhovými úseky. Traverzujeme kolem vrcholu Sas de Puta (2875 m n. m.) po příjemných pěšinách a pozorujeme, jak se jaro mocně hlásí slovo. Jeden sněhovej úsek se málem stal osudným pro můj mobil. Nosím ho normálně v kapse na ramenním popruhu, kterou nechávám otevřenou pro rychlejší přístup. Nicméně občas ty kopce po sněhu bezmyšlenkovitě běžím a tady se mi to vymstilo. Propadl jsem se jednou nohou hluboko do sněhu, udělal jsem kotrmelec a mobil přepnutej do letovýho režimu byl v tahu. Zahajujeme desetiminutovou pátrací akci, kdy bereme hůlky a pícháme jimy do sněhu. Najednou Miške zahlásí: ‚‚Mám ho!‘‘ a mně v tu ránu spadne kámen ze srdce. Ponaučení: Od tý doby si tu kapsu zavírám..


HOROR A RÁJ

Před nám jsou dnes už jen dva kratší traverzy po hřebínkách, pár kilometrů sněhem. Když konečně dorazíme ke kapličce Jakobstöckl, kde jsme chtěli původně spát, zjišťujeme, že do kapličky se tentokrát nevejde ani jeden z nás. Kousek od tý kapličky je stará otevřená ruina. Vydáváme se na obhlídku. Celej ten barák působí jak z nějakýho historickýho hororu. Všude to smrdí, bordel, černobílý fotky, madony a německý nápisy (pravděpodobně ještě 1. světový). Nahání nám to strach, takže víme, že tady rozhodně spát nebudem. Ivan se pak rozhodne doběhnout 100 výškových metrů níž, kde jsou vidět další malý dřevěný domky. My s Miške čekáme nahoře a čekáme na Ivanův signál. Máme domluveno, že když najde něco lepšího zvedne a roztáhne hulky nad hlavou. Kdyby to nebylo dobrý, překříží je. Po chvíli vidíme roztažený hole do nebes a Ivan na náš kříčí: ‚‚Pojďte!‘‘ Měli jste vidět tu jeho radost, když nám mohl ukázat, co ten kluk vlasatá našel. Opuštěnej domek se světnicí, kde to nesmrdí a je tam závětří. Prostě ráj! Všude byly svíčky a na balkóně latrína. Pro nás naprostej ráj a tak po večeři uleháme do peří a přemítáme na tim krásným dnem, který už pomalu začíná být minulostí. Trail provides!


ZÁVĚREČNÝ SESTUP DO ÚDOLÍ

Brzy ráno opouštíme luxus našeho vyhřátýho domečku a vyrážíme dál. Při pokusu o přeskočení potoka kousek od domu mi na prkně ujede noha a plácnu sebou jak širokej, tak dlouhej přímo do potoka. Jsem mokrej, potlučenej, ale směju se sám sobě. Protože mentální nepřímnost se zkrátka trestá. Mistr Mokráč, kterej neustále něco ztrácí nebo někam padá, by o tom mohl vyprávět. :D Usycháme ale poměrně záhy a dvacetikilometrovej poznovolnej sestup do Mühlbachu uteče neskutečně rychle. Užíváme si poslední chvíle na trailu a přemýšlíme nad tím, jak je možný, že se toho za poslední dny TOLIK stalo..


Vracíme se domů, střídáme se v řízení a všichni tři já, Mokráč a Miške nahlas hodnotíme, jak skvělý to bylo. Tohle chceme zažívat častějc „protože nakonec si nebudete pamatovat čas, který jste strávili prací v kanceláři nebo kosením trávníku. Tak na tu zatracenou horu vylezte.“ Jack Kerouac


Randálům zdar!

Kuboj


Shrnutí Der Dolorama Weg

délka: 71,4 km (Lajen - Mühlbach)

převýšení: +3144 m / -3456 m

počet dní: 3



































143 zobrazení0 komentářů
bottom of page