top of page
  • Kuboj

IBERSKÝ OKRUH (7. hlášení)

✓ projet si offroadový trasy v Andalusii


POSLEDNÍ DNY VE ŠPANĚLSKU, OFFROAD V ANDALUSII A SHRNUTÍ CELÉ CESTY


Po přechodu Sierra Nevady jsme společně s Ivan na cestě pozvali Marci k nám do Felixe a parkovali na pláži kousek od letiště Málaga-Costa dle Sol. Tři dny jsme se jen flákali, grilovali, kalili pivka a gin, skákali do vln, hráli na ukulele a nechávali se od Marci masírovat. Bylo nám jedno, co je za den nebo kolik je hodin. Měli jsme vlastní pravidla, vlastní jazyk, kompletně vlastní svět. Řvali jsme a hořeli přítomností. Tancovali, žili jako nikdy před tím a nechávali se tou jednoduchou životní krásou pohltit. Jeden den jsme si jen četli reporty a oblíbený úryvky z knih. Felixova knihovna je sice skromná, je však složena ze základních literárních děl, který stojí za to obdivovat, například Kerouacovy Dharmový Tuláky a Saudade od Matěje Balgy. Naše vzpomínky na události dávno prožité v kombinaci s těmito knihami do našich pušek vždy nabijou čerstvej cestovatelskej prach. Na základě všeho toho, co jsme s Mokráčem už prošli a prožili, jsme si slíbili, že jednou budeme taky takhle psát, a že jednou podniknem něco hodně velkýho a něco extra dobrodružnýho SPOLEČNĚ. Uvidíme, kdy se čas naplní.


Ivan Života pak musel odletět a Marci potřebovala do Česka si něco vyřídit, aby pak zas mohla pokračovat ve své pěší cestě. A tak jsem k sobě do Felixe vzal na týden cesty do Česka zrzavou stopařku, kterou jsem sice znal jen 4 dny, ale přišlo mi, že jí znám spíš 4 roky. Pokračovali jsme tedy s Marci a Felixem směr Almería a Cabo de Gata, kde začala poslední část roadtripu - offroad v Andalusii.


Vzhledem k tomu, že Felix má připojitelnou zadní nápravu systémem Syncro a ještě k tomu zadní uzávěrku diferenciálu, dokáže toho v terénu fakt hodně. Od táty, který je zkušený offroadprůvodce, jsem si nechal poradit, co má smysl v Andalusii projet a vyrazili jsme. Přes pohoří Sierra de Alhamilla jsme se dostali až do Tabernasu. Vyjeli jsme i do sedla pohoří Sierra de los Filabres a pak se jeli koupat do termálů u Zújaru. V polopouštní krajině typu badlands tvořenou zvětralými pískovci a slínovci byl Felix jako doma. Tedy jen do chvíle, než jsem mu promáčknul práh u pravých dveří a při couvání do kopce na nezpevněným povrchu nevyčesal soukolí zpátečky, a tím i naprasknul převodovou skříň. Auto od tý chvíle necouvalo, ale dopředu jelo v pohodě. Tou dobou jsem s Fikim na dálku kostrbatě komunikoval naší přednášku, jejiž premiéra 1. listopadu se blížila mílovými kroky, že jsem se rozhodl, že už nic vymýšlet nebudeme a vyrazíme rovnou směr Česko. Celej roadtrip jsem po dvou měsících na cestě zakončil v Klatovech u kamarádky Terky.


SHRNUTÍ CESTY


Byla to Felixova první dlouhá cesta, byla to zároveň cesta, o který jsem dlouho snil. Bylo to jako se pustit s lodí na oceán a dojet každý den tam, kam zrovna chceš. Ujeli jsme spolu za ty dva měsíce cca 8100 km. Celou cestu bez placených úseků, s průměrnou rychlostní 65 km/h a maximální rychlostí 85 km/h. Auto si bralo v průměru 11 litrů nafty na 100 km, ale když bylo vlhčeji, chladněji a jela se dlouhá vzdálenost bez zastávky, dostal jsem se se spotřebou i pod 10 l /100 km. S elektřinou jsem byl kompletně soběstačnej a vodu jsem tankoval u veřejných kohoutků. Jednou ve Švýcarsku mi Felix nešel nastartovat a tak jsme ho roztlačili z kopce, kopnul jsem tam trojku a fičeli jsme dál. Felixovi občas bylo horko a tak jsme teplotu regulovali tak, že jsem pustili topení naplno a zefektivnil tak chlazení. Ujistil jsem se v tom, že člověk nepotřebuje moderní auto, jezdit po dálnici 130 km/h, klimatizaci ani elektrický okýnka, člověk potřebuje čas, co nejjednodušší stroj a každý den se měnící horizont plnej svobody. Klíčový je nespěchat a cestovat pomalu.


Po cestě jsem absolvoval tři nádherný treky: El Anillo de Picos (108,7 km), Rota Vicentina - Trilho dos Pescadores (231,3 km) a Sierra Nevada Crest Trail (126,5 km). Jeden z nich s kámošem Jiříkem, jeden sám a jeden s parťákem Ivanem. Bylo skvělý kombinovat vanlife a traillife, obě dvě činnosti zbožňuju a takhle jsem se vždy mohl těšit na tu druhou. Podíval jsem se na nejzápadnější (Cabo da Roca) a nejjižnější (Punta Tarifa) bod evropský pevniny. Byl jsem na nejvyšší duně v Evropě. Podíval jsem se poprvé do Portugalska a na Gibraltar. Vyzkoušel jsem si být trail-angel a surfovat. Navštívil jsem spoustu kamarádů po Evropě a někteří za mnou na cestu přijeli. Po cestě jsem zvládal i odpočívat, psát články a recenze na gear. Jen jedinou věc z původního bucket listu týhle cesty jsem si nevyplnil. Nenaučil jsem se hrát na ukulele.


Žil jsem na cestě, žil jsem ve svým domově na kolech. Bylo to úžasný, bylo to zase něco jinýho a určitě to nebyla poslední cesta tohohle formátu. Díky, že jste sledovali.


Randálům zdar! Kuboj Marmoťák

#iberianroadtrip #kubojovycesty


Odkaz na orientační trasu: https://mapy.cz/s/neregukese












34 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page