Dnes k večeru jsem došel první část Kungsleden (Abisko - Vakkotavare) a cítím se dost unavený. Za poslední 3 dny jsem vyšlápl Kebnekaise, včera jsem ušel 28 a dnes 25 km a na mém těle se to začíná podepisovat. Ještě k tomu včera na pár hodin nastoupila i psychická krize. Pro zajímavost přidávám deníkový zápis ze včera - středa 23.8..
Den 7. - asi 28 km
Tento den byl pro mě dost dynamický. Ráno jsem si po zabalení stanu a batohu, dal trošku pauzičku na fjällstationu. Poslal jsem tam refillable coffee, dobil jsem power banku a vyrazil až po jedenáctý. Po cestě jsem ještě asi 1,5 hodiny telefonoval s Hančou, dokud jsem neztratil signál. Šel jsem po druhé straně řeky, kde vedla původní starší stezka a to znamenalo, že jsem si občas dával offroadek a přemýšlel jsem, jestli ty bobule, který jsou tu všude okolo jsou ty, kterými se otrávil Alex Supertramp.
Dnešní plán byl dojít do Singi s tím, že se uvidí, jak se budu cítit po včerejším náročném výšlapu, a pak možná budu pokračovat pár kilometrů dále. No ale najednou se ve mně objevilo neskutečné prázdno.
Přišla samota a začala rozežírat veškeré mé ideály a ničit to, čím celý život vynikám - nadšením.
Celé to údolí na mě házelo depresivní deku a to, že pršelo mi také nepomáhalo. Nemohl jsem jíst a bylo mi na blití. Tak jsem prostě šel. Do Singi to bylo asi 5 km. Čím rychleji jsem šel, tím mi bylo lépe. Po chvíli jsem kolem sebe viděl probíhat stádo sobů. Jeden z nich se zastavil asi 10 metrů ode mne a jen stál a koukal. Zvláštní to pohled. Ještě než jsem došel do Singi, tak jsem potkal Američana z Ohia. Byl to první člověk, který neznal název Czechia. Po příchodu do Singi jsem zjistil, že tam není žádný obchod. Jelikož jsem se cítil dost nalomenej a bylo teprve 16 hod, tak jsem se rozhodl pokračovat. Můj nový plán podpořil i jeden z místních vůdců, který říkal, že tato část Kungsleden (Singi - Kaitumjaure) je ta nejlehčí.
Bylo to 13 km, kopnul jsem do sebe půl tabulky čokolády a vyrazil jsem. Poslouchal jsem úžasně dynamickou hudbu na plný koule, šel jsem 6 km/h a začal jsem se cítil lépe. Po cestě jsem potkal nesympatického Němce, který se mě snažil asi půl hodiny držet, ale pak stejnak odpadl. Doufal jsem, že moje tělo tohle tempo vydrží. Poté co jsem zklesal k horní hranici lesa, která je v těchto zeměpisných šířkách poněkud níže (okolo 700 m n.m.), jsem se už jen belhal a bolelo mě všecko. Ten úsek (13 km) jsem udělal za 2h 13min a sotva jsem mohl chodit.
Po příchodu se mě ujal místní správce, nalil mi šťávu a spolu se správkyní mě neskutečně, ale neskutečně hezky přivítali. Zatím nejhodnější lidé ve Švédsku. Také říkali, že jsem blázen jestli jsem včera vyšlápl Kebnekaise a dnes jsem už tady. Potřeboval jsem už nutně přespat někde uvnitř, takže jsem si vzal lůžko, Colu a pivo a povečeřel jsem. Při večeři jsem se seznámil se sympatickou 28 letou Američankou z Colorada, která ale teď krátce žije ve Švédsku, chodí single a dokonce i kdysi pomáhala stavět veřejné zázemí ve Rwandě. Pak se přidali do řeči i další lidé, ten nechutnej Skopčák, nějací Švédové a dva Španělé, které jsem již potkal u Sälky. Ta stará Španělka říkala, že procestovali Patagonii, byli na Altiplanu a v Peru. Občas jsem se snažil říct i něco španělsky. 😀Pak přišla ta starší paní správcová, která kromě plynné angličtiny, své švédštiny, spustila najednou i plyně španělsky. Neskutečný.
Pak jsem šel do sauny, kde bylo narváno. Byly tam dva páry lidí v podobném věku jako já. Kluk a holka ze Stuttgartu a kluk a holka kousek od Curichu. Byli hrozně fajn. Atmosféra byla dosti uvolněná a nahá. Bavili jsme se úplně o všem a občas jsme vybíhali se schladit do studeného potoka, kousek od sauny a pak zase zpět. Bylo mi zase hezky a po návratu do společného pokoje jsem se cítil psychicky a fyzicky uvolněnej. Prošel jsem si ten den výraznou změnou v mé mysli a nakonec to dopadlo úplně úžasně. 🙂 🙂
