Benasque → Espot
0 km, ↑ 0 m, ↓ 0 m
12,00 km, ↑ 1146 m, ↓ 39 m
19,02 km, ↑ 1496 m, ↓ 1535 m
17,54 km, ↑ 996 m, ↓ 866 m
15,57 km, ↑ 1272 m, ↓ 1313 m
21,68 km, ↑ 1490 m, ↓ 1370 m
12,21 km, ↑ 273 m, ↓ 1480 m
Celkem 526,08 km / nastoupáno 31 362 m
TO NEJKRÁSNĚJŠÍ NA SVĚTĚ DOKÁŽE VYTVOŘIT JEN MATKA PŘÍRODA
Stoupáme na hřeben Serra Negra a kolem nás se tyčí velikáni pyrenejského nebe. Z jednoho místa máme možnost pozorovat jak masiv Posetsu, tak Perdiguera a nejblíž k námi i masiv Maladeta-Aneto. Slunce pálí, tmavé kameny žhnou teplem a my si to štrádujeme krůček za krůčkem do údolí Llauset. Celé odpoledne skáčeme přes obrovské kameny a achilovky dostávají solidní kouř. Sem tam se kolem nás zjeví krásné ledovcové jezero, které zpestří tuhle naši pyrenejskou pohádku. V sevření hor pak klesáme divokým údolím Vall de Salenques, kde není žádný značený trail, žádná stezka, žádný signál, žádný člověk. Prostě jen my dva a divočina. Objevujeme oázu v suti v podobě rovného zeleného plácku s křišťálově čistou vodou. „Tady budeme dneska spát, tohle je přeci sen!“ vykřiknu směrem k Martince.
Průměrná rychlost klesá na 1,5 km/h, ale údolí už je za námi. Pár pádů a slz sico proběhlo, ale obětovat trochu pohodlí pro tuhle divokost prostě stojí za to.. To nejkrásnější na světě totiž neumí vytvořit člověk, ale příroda sama. Stopujeme pro zásoby do 15 km vzdálené Vielhy a pak zas hned zpátky na trail. Spíme u mého nejoblíbenějšího jezera Lac Tòrt de Rius, nad kterým ráno vychází slunce. Čeká nás další divoká etapa s těmi nejkrásněších jezery, co Pyreneje mají. Snídáme nad Lac de Mar, abychom pak doplavali nějakých 140 m na jeho ikonický ostrov a zpět. Ostrá sedla, zejména Bretxa Peyta (2765 m n. m.) a Collet de Contraix (2748 m n. m.) nám davají pořádně zabrat. Lezeme a sesouváme se sutí, přeskakujeme asi miliardu kamenů. V tomhle terénu ujdeme od rána do večera třeba jen 15 km. Poznáváme mnou dosud neobjevené kouty národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Do Espotu docházíme rozsekaní, bez jídla, ale šťastný jako blechy. Přeci jen, člověk si divočinu pořádně užije, jen když se z ní dokáže i vrátit.
Poslední dny taky vzpomínám na to, jak jsem dřív zejména na svých sólo hajcích zbytečně hnal a chodil denně obrovský porce kilometrů. Leckdy to bylo z časových důvodů, leckdy z vnitřního neklidu jindy zase za účelem udělat dobrý sportovní výkon. V posledních letech se už do hor dávno nechodím přemáhat. Chodím méně, ale žiju více. Cílem není proletět skrze ty hory co nejrychleji, ale být v nich co nejdýl a přitom si užívat ten krásný pocit z chůze. Někdy míň je víc a je dobrý soustředit se na maximalizaci prožitku. Prostě žít v nich s batohem na zádech, psychicky vyrovnanej a s tou nejlepší parťačkou po boku. Myslím, že zažívám svůj další životní vrchol.
Randálům zdar!
Kuboj a Marťa
Comments