• Kuboj

TREK DIVOKOU SIBIŘSKOU TAJGOU

Aktualizace: bře 23

18. srpna 2016


Probudili jsme se kolem půl sedmý se zjištěním, že jsme totálně mokrý, jelikož jsme opět spali pod širákem, tak jsme měli všecko mokrý, protože tý rosy bylo zřejmě až příliš, takže jsme všecko dosušili a v 9 vyrazili směr Kurbulik, rozloučili jsme se s pláží a pořádně jsme práskli do bot, těch 6,5 km jsme dali za hodinu dvacet i s přestávkou a s batohama, nakoupili jsme si něco na zub v magazínu, pivečko a šli jsme za tím týpkem, co nás měl převést na druhou stranu,


tímto jsme mohli započít náš finální trek divokou přírodou,


týpek tam měl i své nejspíš vnučky, nasedli jsme na loď a s jednou z nich jsme si zamávali a vyrazili na druhou stranu zálivu, sice jsme spolu neprohodili ani slovo, ale naše pohledy se spojily a rozuměli si,





když jsme přejeli zátoku a týpek nás vyhodil uprostřed močálů, tak jsme mu dali 50 €, láhev vodky a láhev Bechera a vyrazili jsme, všude komáři, hustej les a panenská příroda, Jendu dokonce píchla vosa, ušli jsme kousek a zastavili u vody na oběd, po obědě jsme pokračovali napříč divočinou, největší divočina ve které jsem kdy byl, naprosto ponechaný hustý les, bylo to kouzelný, ale těžko se to popisuje, to se musí zažít, minuli jsme první nocoviště a pokračovali jsme dál, kolem šestý jsme překračovali po lávce divokou řeku Chivirkuy a hledáme nocoviště, jelikož jsme zjistili, že ruská mapa, kterou máme je naprosto nepřesná a ukazuje všecko + - kilometr, tak jdeme až na vzdálenější nocoviště s tím, že ho snad vubec najdeme, ale přeci, našli jsme, nasbírali jsme haldu dřeva, vykoupali jsme se v sedmi stupňový řece, povečeřeli a na chvilku poseděli u ohýnku, dneska nás čekají zase hlídky,


jsme sami uprostřed divočiny, prostě krásnej nespoutanej pocit expedičního blaha.





19. srpna 2016


Při nočních hlídkách se nic nestalo a tak s chutí/nechutí vstáme do dalšího dne, nasnídáme se, zabalíme a po devátý vyrážíme, hned po sto metrech cesty zjišťujeme, že na zemi leží obrovský ale obrovský čerství hovno, no a hádejte, jaký zvíře, žijící v těchto podmínkách ho mohlo stvořit, se za myšlením pokračujeme dál tou neúprosnou divokou tajgou, všude kolem jen lesy, smíšené, borové, březové,


chvilku jdeme bahnem, chvilku po kamenech, chvilku strání nebo i korytem řeky,




je to určitě dobrá zkušenost jít touto krajinou, ale cesta je opravdu obtížná, dopoledne jsme šli jen 2 km/h protože to prostě víc nešlo, Kubu začal fest bolet kotník, takže si ho obvázal, dal jsem mu moje hůlky a trošku se to zlepšilo, Jenda s Jiříkem po cestě sbírají houby, ušli jsme kus cesty k dalšímu nocovišti, dáváme oběd a po druhé hodině pokračujem, tentokrát se jde hezky, u cesty stíháme sbírat rybíz a borůvky, kolem nás rostou po zemi lyšejníky, vypadají jak mořské korály, říká Jiřík, a mně se při chůzi touto divokou nespoutanou přírodou v hlavě vytváří myšlenka, jak krásně tady všecko žije v symbióze, ale zároveň se každý chce prát o ten svůj stupínek slávy,



asi jsem nikdy neviděl dokonalejší ekosystém než tenhle les,



a jak tak se už druhý den prodíráme tím nekonečným mořem zeleně, tak se mi to vlastně strašně libí, ta vůně toho lesa, šumění divokých řek, je to všecko strašně krásný a tohle opravdu nejde odvyrávět, to se musí zažít, snad to zažiju ještě někdy, ale zpět k cestě, těsně než dorazíme k dalšímu nocovišti, tak potkáváme první lidi na této cestě, čtyři Rusové z Ulan-Ude, po pár meterech Jiří opět pronáší to kouzelné přání tohoto tripu, a to, že bychom mohli potkat roztomilé otevřené cestovatelky, zajdeme za strom a tam je nocoviště u kterého stojí skupinka asi 8 holek a 2 kluci, sice už odcházeli a my se s nima skoro nebavili, ale i tak ta věta tentokrát sedla, od tohoto nocoviště to máme do večera akorát na to další, tak nabereme vodu a pokračujem, začínáme solidně stoupat, ale po cestě zase práskáme borůvky, chodíme přes improvizované mostky a lávky, kterých jsme za dnešek přešli nejmíň 200 a krájíme kilometr za kilometrem, někdy v 6 přicházíme k našemu nocovišti u velkého stromu v 1300 m n. m., postavíme standu, seženem dřevo, a začnem veřit, dělá se kotel hrachový polévky ze čtyř pytlíků + plný ešus nakrájeným hub, které kluci dneska našli, byl to opravdu neskutečnej kotel, pouštíme si k tomu fajn hudbu a je nám moc hezky, na chvilku pak posedíme u ohně a jdeme spát, dneska bez hlídek, podle Jendy je to víc adventure.




20. srpna 2016


V noci jsme spali klidně, medvídka jsme neslyšeli ani neviděli, ráno jsme vyrazili po osmé hodině na vrchol a odtamtud jsme pak začali klesat směrem do Barguzinu, byla tam příšerná zima, asi tak lehce nad nulou, včera jsem si říkal, že mám štěstí, že mi drží zdraví, což znamená, že dnes ráno jsem si musel zalepit puchýř na prstu u nohy a začalo mě píchat v koleni,


sestup je na kotníky a kolena fakt náročnej, takže jsem zbytek dne, asi 15 km šel s obvázanym kolenem a snažil jsem se to koleno šetřit, po překonání nejprudšího klesání jsme si s Jiříkem uvařili obrovskou šlichtu, obsahující cca 650 g rýže a 2 konzervy fazolí a já jsem se poprvné v Rusku cítil fakt najedenej, s plnym břichem se nakonec nešlo tak špatně, jak jsem si myslel, po hodině a půl jsme byli skoro dole, po cestě ještě Jenda rozkop vosí hnízdo v jedný kládě a Jiřík dostal dvě pigára, ale to nebylo tak hrozný jako neustálý lítání mušek kolem hlavy po celou dobu klesání k silnici na Barguzin, bylo to tak nesnesitelný, že Kuba v sobě probudil téměř lví řev a trpělivostí zrovna neoplýval, nejhorší bylo, že i když jsme na sebe vyplýtvali každej půlku naftalentu, tak se to nezlepšilo, dole pod horama jsme šli skrz úplně vyschlej borovej les, skrz kterej občas protékal celkem solidní potok obsypanej listnatýma stromama, neskutečnej úkaz, nikdy jsem nic takovýho neviděl, a tím jsme měli za sebou ten trek od čistého Bajkalu a skončila nám ta chodící fáze tripu, také se tím loučíme s divokou přírodou, když jsme přišli do města šli jsme směr náměstí, poté co jsme potkali první magazín, tak jsme se mohli konečně rozvášnit a začali jsme ukájet všechny možný chuťový touhy a níčili jsme deficity, dalo se platit dokonce kartou, takže jsem tam během půl hoďky poslal 3 piva, jednu maxi Marsku, pytlíček krájemýho salámu, colu, mentosky a cítil jsem se nacpanej,




následně jsme se doptali, kde leží Zenon Svatoš, což byl Čech, který žil na Bajkale a založil tu první národní park, kvůli ochraně sobolů, prohlídli jsme si jeho hrob, našli jsme místo, kde jezděj maršrutky a v dalšim magazínu jsme si koupili zmrzlinu, vodku, kilo pseudosýra, kterej byl fakt hnusnej ale hlavně medovník, medovník, kterej byl naprosto fenomenální, stál 95 rublů a byl velkej jak bochník chleba, pak jsme už jen šli k řece Barguzin a na louce jsme si postavili standu, začli jsme kalit vodku, poslouchali jsme hudbu a bylo nám hej.



Kuboj