• Kuboj

Z JARA NA CHŘIBY

Minulý víkend jsem po delší době zase vyrazil na solo hike provětrat si hlavu a otestovat gear na léto. Chtěl jsem vybrat něco, kde jsem ještě nebyl, kde nejsou lidi a kde není asfič, což podle map.cz nabízely moravské Chřiby. Možná jste o nich neslyšeli, je to taková nenápadná vrchovina mezi Kyjovem a Otrokovicemi v jižní části Moravy.


No jo, vyhlídky byly sice skvělý ale žitá realita byla poněkud jiná. Už ze začátku se začalo všecko nějak podivně kazit. V pátek večer jsem dorazil do Kyjova, kam jinam než do do místního pivovaru, kde jsem však zjistil, že mi powerbanka nedobíjí telefon a mám 3 % baterky. Ze sítě mi nabíjení fungovalo a tak jsem si ho dal nabízet na bar. Bytí sám bez mobilu v cizím městě vás přirozeně předurčí k tomu, aby se s vámi někdo začal bavit. A tak se stalo.


„Co děláš za sport?“ ozval se týpek od vedlejšího stolu. „No já jsem hiker, chodím dlouhý trasy pěšky s lehkym batohem.“ „Hmmm, tak o tom jsem ještě neslyšel, z kama si?“ „Z Prahy.“ odpovídám s opatrností v hlase. „Z Čů*ákova jo?“ vyjekne borec pohrdavě.


Vy, co mě znáte, asi tušíte, jakou Krausovu hlášku z filmu Vejška jsem chtěl použít, ale udržel jsem se. Po takto vřelém přijetí jsem se odvalil za město mezi vinice a šel to zaspat.


Ráno mě budí sluníčko, který ve mně opět zažehlo ten pocit svobody. To na tom trailu miluju. Pod vymetenou oblohou kráčím po hřebeni Chřibů. Je strašný sucho a všude kolem lidi, kteří tam mají nějaký pěší orienťák. To je mi ale jedno, sluníčko mi předává energii, mám čistou mysl a ten pocit z chůze mě bere do jinýho světa. Ve Starých Hutích, jediné vesnici po cestě, jsem potřeboval nabíjet. Na dveřích místní hospody stálo: “Sobota 26. března zavřeno soukromá akce.“ Z venku budovy byly ale zásuvky a tak jsem toho na chvilku využil.


Kousek dál byla dost zanedbaná studánka a já potřeboval vodu. Vytáhl jsem filtrování, ale pak jsem si to rozmyslel, že určitě potkám něco lepšího. Dojdu na hřeben, vodu seženu od lidí z místní samoty a pak po třiceti kiláčcích přicházím před západem Slunce na nejvyšší vrchol Brdo (584 m n. m.). Odpočívám a přemýšlím, jestli tam přespat. Docela fouká a chytla mě chuť na pivo. Rozhodnuto. Balim si věci, že tam ještě něco prásknu a najednou zjistim, že celá moje rebeltí kapsička z liteskinu s hygienou a filtrováním v batohu není. Samozřejmě, že jsem ji nechal u tý studánky, která je teď 5 km odsud a z kopce… Batoh schovám a těch 5 km zpátky běžím na lehko jen s čelovkou a doufám, že to tam ještě bude. Bylo! Uff, zpátky už neběžím, ale jdu zrychlenou chůzí. Adrenalin a celková nastřelenost chtěly pak ještě víc, a tak v restauraci Bunč po 43 km v nohách zalévám dnešní hořkost hořkostí.


Neděle už měla být krátká (18,5 km) a tak jsem si přispal. Nikam jsem nespěchal, užíval jsem si každý krok v mých nových altřicích randálicích a vnímal paprsky, jenž pronikaly skrze místní buky. Celkem to bylo 64 km z Kyjova až do Otrokovic jarní probouzející se přírodou, která však na první pohled dost bojuje se suchem. Hřeben Chřibů je plný solitérních skalních útvarů ukrytých mezi mohutnými buky. Ještě se mi nestalo, že bych měl na nějakým treku během tak krátký doby tolik rádoby smolných událostí. Do Prahy jsem se ale i tak vrátil plný energie a se vztyčenou hlavou. Doma zkusím znovu powerbanku a normálně fungovala..


Randálů zdar! Kuboj . . #kubojovycesty #chriby #zjaranachriby




















13 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše