O mně

Jmenuju se Kuba, ale kamarádi mi říkají Kuboj. Studuju obor Fyzická geografie a geoekologie na Přírodovědecké fakultě UK a zároveň učím zeměpis na gymnáziu. Příroda je pro mě jak z odborného, tak z volnočasového hlediska druhým domovem. Úplně ze všeho nejvíc v přírodě obdivuju hory a vodní toky. Cestuju často a rád, a to především do hor, protože horský trekking a dálkové traily jsou pro mě ideální formou mého cestovatelského požitku. Dříve jsem ve volném čase hrával fotbal, ale ten mě nikdy nedokázal uspokojit tak komplexně jako aktivita zahrnující kombinaci cestování, chůze, hor a geografie. 

Kde propukla moje touha chodit a aktivně se věnovat cestování?

V létě roku 2016, když mi bylo 20, jsme se s partou čtyř kamarádů z vejšky vydali poprvé sami za hranice Evropy. Po Transsibiřské magistrále jsme dojeli až k nejhlubšímu a nejstaršímu jezeru světa, k jezeru Bajkal. Kolem Bajkalu jsme absolvovali menší treky na těžko s batohem. Prošli jsme ostrov Olchon a na poloostrově Svatý Nos vystoupali na vrchol Pik Markova (1877 m n. m.). V divoké tajze Zabajkalského národního parku jsme drželi noční hlídky u ohně ve strachu před medvědy. Ale hlavně jsme neustále chodili a chodili, a já tenkrát přemýšlel nad tím, že se mi tenhle styl cestování začíná líbit ze všech nejvíc.

Pohled na jezero Bajkal z vrcholu Pik Markova (1877 m n. m.)

Od studia geografie k dálkovým trailům

Hned po bajkalském dobrodružství se mi v hlavě tvořily myšlenky na nějakou první sólo cestu. Už dávno někdy na gymnázium mě uchvátil film/kniha Útěk do divočiny (angl. Into the Wild) o Chrisovi McCandlessovi, který se odpoutal od společnosti a vydal se sám do divoké aljašské přírody. O jedné dlouhé lednové noci v roce 2017 jsem se učil na zkoušku z předmětu Geomorfologie (věda o tvarech reliéfu). Tenkrát jsem si hledal nějaké informace o anastomózním půdorysném typu vodního toku. Google mě pak přivedl k fotce údolí řeky Rapa (Rapadalen) v Severním Švédsku a tenkrát jsem si sám sobě slíbil, že to musím vidět na vlastní oči. Zjistil jsem, že kolem údolí řeky Rapa vede i dálkový trail s názvem Kungsleden (Královská cesta).  V tu ránu bylo jasné, že skládačka z tolika motivů, proč cestu vůbec absolvovat, bude muset být složena. Nakonec jsem tuto fyzicky i psychicky náročnou 484 km dlouhou cestu v srpnu 2017 opravdu zvládl a tím definitivně propukla moje touha chodit dálkové trasy. Na tomto trailu jsem si zároveň uvědomil, jak pravdivý je citát z filmu/knihy Útěk do divočiny (‚‚Štěstí je vskutku opravdové, když se sdílí.‘‘ Christopher McCandless),  a toužil jsem se o všechny své zážitky z cest podělit. Ve čtvrtek 12. října 2017 se tak v Ústřední pobočce Městské knihovny v Praze uskutečnila má první cestovatelská přednáška.

Údolí řeky Rapa (Rapadalen) v Severním Švédsku

Já na sólo přechodu trailu Kungsleden a zároveň má úvodní fotka první cestovatelské přednášky

Začínám s přechody českých pohoří, léto s kamarády v Gruzii a zároveň nový koníček

Po překonání trailu Kungsleden jsem chtěl jen chodit a chodit, a tak jsem začal přecházet pohoří i v Česku a na Slovensku. V červnu 2018 jsem sám přešel Šumavu a Malou Fatru, abych natrénoval na červencové treky s partou kamarádů v Gruzii. Tam jsme tenkrát v opuštěných horách nachodili kolem 200 km. Přešli jsme několik strmých hřebenů. Zažili psychicky náročné chvíle, kdy jsme se v naprosté divočině bez signálu a známky civilizace prodírali třímetrovými porosty bolševníků s desítkami nebezpečných hadů pod nohama. Odvezli jsme si ale spoustu úžasných zážitků a vzpomínek na úchvatné přírodní krásy vysokohorské krajiny regionů Tusheti, Khevsureti, Kazbegi a Svaneti. Na základě zkušeností ze švédského trailu Kungsleden, kdy jsem měl z 19kilového batohu naprosto ztrhaná záda, jsem už věděl, že čím lehčí batoh budu mít, tím více si jakoukoliv další cestu užiju a tím více kilometrů vyrandáluju. Už do Gruzie jsem měl přibližně 14kilový batoh a tehdy se mým dalším koníčkem stalo zlehčování a zlepšování expediční výbavy. 

Nejhezčí gruzínské jezero, jezero Tobavarchkhili

Údolí Aguas Tuertas v aragónské části Pyrenejí

Další velká sólo cesta, tentokrát přes Pyreneje

V létě roku 2018 jsem se rozhodl, že příští léto podniknu další velkou sólo cestu. Výběr nakonec padl na trail s názvem GR 11 Senda Pirenaica, který je 840 km dlouhý a vede přes španělské Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Vzal jsem tedy svůj batoh vážící nově už jen 8,8 kg a na začátku srpna roku 2019 vyrazil. V Pyrenejích se člověk každý den ponoří do úchvatné přírody, která na každém kroku dokáže ohromit, ale i potrápit. Zaručeně ale umí pročistit hlavu a mysl, a třeba i najít nové přátele. Tamější příroda je plná náročného terénu, původních bukových a borových lesů, vysokých horských štítů, hlubokých údolí, ledovcových jezer a člověkem neovlivněných vodních toků.  I když jsem měl spoustu času a nemusel jsem trail zvládnout v nějakém časovém presu, tak moc mě cesta bavila, že jsem si každý den dával přiměřenou dávku randálu a pokořil ho za 29 dní s celkovou vzdáleností 832,6 km. 

Prohlubující se trailová závislost a touha ujít Tisíc mil

Koronavirové léto 2020 se sice snažilo překazit mé velkolepé trailové plány, ovšem já opět toužil po trailu a na další randál jsem přeci jen vyrazil. Po přechodu Pyrenejí jsem si sám sobě slíbil, že chci příští léto jít ještě něco delšího a bláznivějšího, a tak jsem se letos vydal na ještě delší cestu. Cílem tentokrát bylo ujít tisíc mil pěšky přes Balkán. Naplánoval jsem si trasu vedoucí převážně po trailu Via Dinarica White Trail ze Slovinska až do Severní Makedonie. Moje dlouhé putování vedoucí přes největší krasovou oblast Evropy jsem sice započal s kamarádkou Káťou, ale nakonec jsem musel větší část z 1600 km dlouhé cesty absolvovat sám. Divoký a dobrodružný Balkán mi přihrál do cesty neuvěřitelný mix zážitků. Prodíral jsem se zarostlým trailem v chorvatský divočině. Potkal jsem poprvé medvěda. Strnul jsem beze slov při pohledu na průzračně tyrkysový vyvěračky. Randáloval přes Velebit s výhledem na moře. Vylezl jsem spoustu vysokejch a ostejch hor, odkud jsem fascinovaně shlížel do krasovejch krajin. Setkal jsem se se spoustou milých lidí, kteří mi nalili rakiju, pivo nebo mě dokonce nechali u sebe přespat. Na druhou stranu jsem ve špinavym Kosovu bojoval s vnitřní úzkostí. Několikrát jsem se ztratil. Málem jsem šlápnul na zmiji. Hajkoval jsem žíznivej skrze vyprahlou přírodu v neuvěřitelným horku. Těch zážitků je ještě mnohem víc. Via Dinarica je tak různorodá. To prostě není "jenom" trail.

Střední Velebit v Chorvatsku, kde se táhne stezka s nekončícími výhledy na moře 

Jaká cesta bude další a co nového mě potká? Toť otázka…