9. srpna 2016
Začíná šíleně pršet ještě v Listvyance a jak později zjistíme není to jen tak obyčejný nimbostratus, je to nimbostratus táhnoucí se od Krasnojarsku až po Čitu a bude pršet ještě několik dní, v Irkutsku pak jdeme zjistit, jak je to se očekáveným zítřejším trajektem na ostrov Olchon, zjišťujeme, že oficiální stránky bajkalských trajektů jsou absolutně nespolehlivý, to, co je na internetu neplatí ve skutečnosti, takže další plán bude jet maršrutkou až na Olchon a tam prostě musíme sehnat a uplatit někoho, kdo nás odveze na druhou stranu Bajkalu do Ust-Barguzinu,
ano, začíná nám pravé cestovatelké dobrodružství, která má v rukou osud,
krásná to představa, poté si nakoupíme jídlo na další 14 dní za velmi směšnou cenu a jdeme do pokoje na hostel, uvaříme si pořádnou rundu jídla a otevíráme vínka a vodky, prostě pohodovej večer, kluci zase kalili, práskli další flašku vodky a spali asi zas jen 3 hodiny, já šel spát po půlnoci, abych trošku pošetřil tělo na další dny.
10. srpna 2016
Vstáváme v 5:30, kluci jsou vyřízený, ale mě je docela hej :D, pak se hrneme do minibusu s těma obrovskejma báglama a jedeme smět centrální autobusák, vystupujeme kousek od něj a jdeme pěšky, jelikož šíleně leje už od včerejšího odpoledne, tak jsou v Irkutsku celkem povodně a řidičí aut svou bezohlednou jídnou vymetaj louže a ohazujou chodník a nás, nic moc, potkáváme občas vytuněný starý Mercedesy Piana s půlmetrovou trubkou, které slouží jako vejfuk, ale ve skutečnosti to vypadá jako kdyby si týpek uříznul kousek okapu, po příchodu k maršrutkám čekáme jen chvíli a už jedeme rozsekanou dodávkou od Iveca směr Olchon, sedí tam s námi ještě několik asiatů, jeden pár - Korejec a Tchaiwanka, kteří se baví mezi sebou anglicky a taky větší skupinka Číňanů a 2-3 Rusové,
řidič opět totání střelec, pustím si hudbu do sluchátek a přemýšlím: Veškerý racionální způsob přemýšlení v Rusku neplatí a nedá se tu na nic spolehnout, člověk musí roztáhnout ruce a nohy a volně se položit do větru osudu a pak teprv bude zažívat ty krásy, které dobrodružství přináší. Na této cestě na Olchon se krásně dá popsat chování ruských řidičů včetně maršrutkářů, jejich přístup se dá popsat jednoduše, jedu tolik, kolik mi auto dovolí a jedu v protisměru tak dlouho, dokud nejsem na 5 metrů od protijedoucího auta, týpek s námi jel nejvíc 140 km/h a auto se klepalo neuvěřitelnym způsobem, všecko, co mohlo, tak uvnitř rezonovalo a ještědovnitř ze střechy chcalo asi na čtyřech místech.
Dále přemýšlím:
Veškeré západní racioalismy jako třeba jízdní řád jsou naprosto ale naprosto zbytečné funguje to tu stejně, čas tu má naprosto jiný rozměr, když kupříkladu řekneš v Česku babičce, že přijedeš v 16:15 v pátek po škole, tak tady by to spíš bylo ve stylu: Přijedu v pátek nebo v sobotu, možná i v neděli.. I když máte v Rusku naplánovaný den, tak vždycky se můžete spolehnout na to, že bude ve finále úplně jiný, spíš si zvykněte na nenaplánovatelné plány. Musíte změnit styl hry.
Přijíždíme na přívoz a furt jen leje a leje, ale už vidíme Olchon, nádhernej ostrov a mě to přijde stejný jak na Faerskejch ostrovech, nikde na ostově není asfalt a tak jedeme po totálně romborbardovaný cestě kde jsou pátnáct centimetrů hluboký koleje plný bahna, všude je to pustý, holý a naprosto krásný, po tom, co dorazíme do Khužiru, jsem si náhodně v mapě všimnou popisku Guest House Svet Lana, což je přesně ten jedinej kontakt, kterej jsme dostali od pana profesora Janského a tak jsme šťastni a jdem se tam poptat po spaní, protože furt a furt leje a stan v tomhle typu deště nemá absolutní smysl, ještě když má pršet další 2 dny vkuse, na recepci dvě holky, které se o nás bavěj moc a moc hezky a myslej si, že jim nerozumíme, pozdravili jsme jménem pana profesora Světlanu a šli jsme se nadlábnout, pak už jen zjišťujem, že údajně není možné se napříč Bajkalem z Olchonu dostat do Ust-Barguzinu, ale já, jakožto optimista, v to věřím.
11. srpna 2016
Vstáváme celkem pozdě a totálně se nám nechce vstávat, protože venku opět a opět prší, po devátý jdeme na snídani, pak jsme se vyfotili se Světlanou a s roztomilou Sašou, Světlana nám sděluje, že tu pan profesor Janský byl před patnácti lety, vyrážíme na první randál, před námi je 22 km v dešti, hned za Khužirem je první krásná záležitost, a to mys Burchan, pro místní posvátný a naprosto mistycký místo, ta tyčí se skála je prostě fenomenální, potkali jsme tam dvě Rusky ve středním věku z Irkutsku, prý sem jezdí aspoň každý rok a dokonce uměli anglicky, jak překvapivé v Rusku, protože tady se opravdu nedá očekávat, že nějakej Rus bude umět jinak než rusky, vyrážíme dál po písečné pláži mezi dunami,
po šesti kilometrech potkáme jediné letiště na ostrově a tak si říkáme, že se zkusíme zeptat, kdyby tam někdo byl, jestli nás nehodí na druhou stranu Bajkalu, byl tam příjemnej typyckej rusák, kterej žil opravdu chudě, tak jsme se ptali a dal nám číslo a vzal si naše, ať mu večer zavoláme, nalili jsme mu panáka Becherovky a připili jsme si, pak pokračujem a začala naše nejtěžší část dne, ale zároveň ta nejhezčí, přicházíme na útesy a před námi jen pláňe, skály a dokonce je vidět i na druhou stranu Bajkalu, občas dokonce i na chvilku přestane pršet, kolem nás je tal strašně krásná příroda, tak moc, že mě to žene kupředu i přes bolest zad a otlačenejch boků, brodíme se bahnem, které se nám lepí na boty a každý nesem, tak o 2 kila navíc, občas se propadáme až o 5 cm, v jednom údolíčku mezi holými kopci a samými občasnými toky potkáme zapadlýho Land Cruisera 120, a týpek se nás ptá, jestli mu nepomůžeme ven, že bychom ho postrčili, tak mu pomůže a on nám moc děkuje, i když teda Jiříka málem přejel,
pak jdeme dál, Jenda pořád remcá, klasicky, ale to nevadí a krájíme celkem solidní porci kilometrů, začalo solidně pršet a my docházíme do poslední vesnice, jeden baráček, kterej je vlastně krám, ale zavřenej, má takovou minipergolu a tak na nás nachvilku neprší, máme to posledních 5 kilometrů do dnešního cíle, což je Buchta Peschanaya, pouštní oblast a taky místo, kde byl sibiřský gulag, takže dokončujeme náš dnešní randál s 22 kilometrama v nohách, pro mě teda spíš 22 v bocích a zádech, pro Jendu spíš 22 v pravý patě, pro Jiříka spíš 22 na krku, pro Kubu spíš 22 na na ramenou, ale to je jedno, stejnak to musí prostě přebolet a navíc jsme našli úžasný místo na kempování a tak si stavíme stan, pak děláme večeři a jdeme spát celkem brzy.
12. srpna 2016
Vstáváme v 6:15 rozlámaný jak svině a venku bylo krásně, probudili jsme se konečně do nedeštivého ráno, což je velký pokrok, balení nám trvalo dlouho a odcházíme až v 8, jdeme kousek po pláži až dojdeme do Peschanky, kde měl být gulag, zírala na nás 2x2 km prostě holá poušť, občas s nějakým keřem, nebo trávou, na chvilku jsme zastavili a oblíbilil si nás nějaký místní psí zablešenec,
hledali jsme gulag, ale po offroad expediční cestě sibiřskou tajgou bez nalezení gulagu jsme to vzdali a pokračovali dál, ušli jsme tak 3 kilometry a dali jsme si pauzu, najednou kolem nás jede nějaký suv od Lexusu, tak ho zkoušíme stopnout, jestli by nás kousek nevzal, řidič řekl, že ano a tak jsme si přidělali bágly na střechu a jeli jsme, celkem offroadová cesta, auto mělo silniční gumy, takže jsme furt hrabali v bahně a občas jsme museli vystoupit, abychom auto odlehčili, tenhle stop nám ušetřil 9 km a byl to fajn zážitek, zjistili jsme, že řidič je z vesničky Uzur, což je jediná vesnička na jihu ostrova a že tam žije jen 5 rodin, 15 obyvatel, vyhodil nás na rozcestí, tak jsme mu nalili panáka becherovky a pokračovali jsme, před námi byly kolem dokole jen holý kopce, výhledy na Bajkal a krásná příroda,
dáváme rychlej oběd a pokračujem na náš dnešní cíl, mys Choboj, valíme to docela rychle jdeme asi 4,5 km za hodinu, cestou potkáváme totálně vopilýho Rusa, kterej povídal, jak jeliz Khužiru autem a chlastali a napálili to do stromu, a teď že jde na Choboj, ano, takhle jsme si představovali Rusko, kolem nás je opravdu naprosto panenská příroda, kolem třetí odpoledne jsme dorazili na mys Choboj, musím hned na začátek říct, že to bylo jedno z nejhezčích míst, na kterým jsem kdy byl, přišli jsme na vrholek kopce a pod náma byla ještě kilometr daleko nádherná skála, což byl onen mys Choboj, nejvýchodnější mys ostrova Olchon,
viděli jsme neskutečně daleko,
viděli jsme 200 km před sebe na severovýchod, 50 km na sever a 150 km na jihovýchod, prostě neskutečná nádhera, rozprostřela se před námi obrovská masa tak živodorádné vody, ze které pijeme a vaříme si, vidíme i kousek jižního olchonského pobřeží, nejvíc kolmý skály, které jsem kdy viděl, byly 100 metrů vysoké a bylo to přesně v místě toho největší zlomu, co na Bajkale byl a kousek od nás je kvůli tomu ta nejhlubší část jezera s maximální hloubkou 1637 m, pro geografa je toto místo zkrátka opravdová vášeň, po dvou hodinách strávených tam razíme ještě 2,5 kilometru, abychom zakempovali, kempujeme nad útesu, kde byla krásná vyhlídka na skalnaté pobřeží a vidíme i geologickou historii v podobě vrásnění, nakonec po náročném dni usímáme asi v 7 večer.
13. srpna 2016
Dali jsme si budík na 6 ráno, ale zaspali jsme a vstáváme až v 7, jelikož jsme zaspali, tak ale balíme docela rychle a vyrážíme v 8:10, máme to 9,5 km do vesničky Uzur, tak si říkám, že bychom to tam před polednem mohli být, ale šlápli jsme to a za hodinu a třičtvrtě jsme došli do vesnice, náš prvoplánové myšlenky samozřejmě byly takové, že budem doufat a seženem někoho, kdo nás převeze na druhou stranu Bajkalu, nejlépe do Ust-Barguzinu,
a tak jsme se šli po třech dnech umýt ať nemrdíme a najednou vidíme jak se k pláži blíží loď a říkáme si:
Že bychom měli až takové štěstí?
Loď zakotvila opodál a dál vezl lidi týpek na souš na člunu, v tu ránu slyšíme z toho pidi člunu češtinu, fakt neskutečná náhoda, dva padesátníci si vyrazili na cestu po Bajkale, převážel je jeden týpek, tak jsme se ho šli zeptat, jesli by nás nepřevezl na druhou stranu a on že ano, naše alfa a omega tohoto tripu neboli převoz na druhou stranu se vyplnil, jelikož jsme vyrazili na Olchon úplně na blind, bez jistoty přejezdu a 4 dny jsme přemýšleli, co budeme dělat, tak toto bylo pro nás opravdu modré nebe, udělali jsme si oběd a pak už jsme jen felili do 4 hodiny, než pro nás týpek přijede a odveze nás na loď,
poté co nás převezl, tak jsme chvíli čekali, než přiveze další, zprvu jsme si mysleli, že jsou to Japonci, ale pravda byla nakonec jiná, vypluli jsme, pozorovali jsme ty nádherné olchonské útesy a rozplývali jsme se, čekalo nás 80 kilometrů napříč Bajkalem do vesničky Turka, cesta moc neutíkala, hodně to houpalo, začínali jsme být totálně vyhládlý a vymrzlý, 10 kilometrů před vesnicí, seděli ty původní Japonci u stolu na zádi a servírovali jim horký kompot a malou večeři, pak nám kapitán lodi řekl, ať si také přisednem, což bylo pro naše žaludky svátek, dostali jsme ohřátý kompot, talíř se salámem a sýrem a každý misku těstovin s párkem, prostě pecka, najednou hlava rodiny, největší z nich povídá:
Dáte si vodku?
A my: Proč ne?
Tak nám každýmu nalil ruskýho panáka (decáka) vodky Parlament, která byla moc dobrá a my mu za to nalili panáka Becherovky, celkem si pošmáknul, ostatní skoro nejedli, protože viděli, jakej my máme hlad.. :D Takže ten den, kdy jsme neměli vůbec nic jistého dopadl tak, že jsme se dostali na druhou stranu Bajkalu, ušetřili 2 dny oproti původnímu plánu a večeřeli jsme a popíjeli vodku na zádi loďky na jezeře se zubařskou rodinkou z Ulan-Ude, je to krása, co se vám na cestách děje, když jste otevřeni osudu,
připluli jsme do vesnici a snažili jsme se najít nějakou maršrutku, která by nás vzala do 100 kilometrů vzdáleného Ust-Barguzinu, bohužel bez úspěchu už bylo po osmé večer a tady to takhle úplně nefunguje, takže jsme šli kousek za vesnici na benzínku a na pláži jsme to při červánkách zapíchli pod širákem,
Zjištění dne:
Jenda zjistil, že jelikož je na druhé straně severní polokoule, tak mu to ukazuje blíž na severní magnetickej pól.