DEN 3. (25,2 km; celkem 69,9 km)
NA VLNÁCH EUFORIE
Usínání bylo značně ovlivňováno opakujícími se návštěvami lišky. Liška chtěla evidentně taky pizzu a tak se rozhodla, že si z koše vyštrachá co nejvíc to půjde a odpadky roznese všude okolo. V jeden moment si dokonce vzala do tlamy celou krabici od pizzy a pelášila přes silnici pryč. Naše jídlo se pak taky ocitlo na liščím hledáčku a tak jsme ho museli zavěsit na slunečník. Zážitek s liškou vyvrcholil ráno, když Knedlík zjistil, že mu liška ukradla celou hygienickou taštičku. Pokud byste tedy na Slovensku viděli lišku, která bude mít pěnu u huby, tak to není vzteklina, ale reklama ve formě placeného partnerství s firmou Colgate.
Ze sedla Čertovica jsme stoupali, stoupali a stoupali. Jakmile jsme se dostali dostatečně vysoko, měli jsme výhled na nejvyšší horu Nízkých Tater - Ďumbier (2043 m n. m.). V týhle sekci byl sníh všude a během dne bylo jen pár set metrů, který jsme nešli ve sněhu. Brzký oběd jsme si švihli na Štefánikově chatě a pak už jsme stoupali stěnu na Ďumbáč. Bylo krásně, svítilo sluníčko a zase panovalo bezvětří. Na vrcholu přišla Plzínka a pocit naprostého ztotožnění se s horama. Hory už jsme měli doslova pod kůží a tak nám bylo jedno, že skoro celý hřeben na Chopok jsme se brodili ve sněhu. Na chatě na Chopku, což byla asi nejhezčí horská chata, na který jsem kdy ve svým životě byl, jsme si dali pozdní (už druhý) oběd a někteří z nás (já) se ještě posilnili místním proviantem. Byl jsem tam už dost unavenej a zbývalo nám ještě dost kilometrů sněhem. Vpálil jsem si teda panáka nejsilnějšího Tatranskýho čaje a zapil jsem to Redbullem. Ať se jdou všechny drogy světa bodnout, tohle je mnohem lepší kombo! A tak se z Kuboje, kterej byl před obědem nejpomalejší článek skupiny, stal ten nejrychlejší. Hned na prvních pár kilometrech jsem klukům utek a skákal radostí.
Pak to všecko začalo. Dal jsem Ivanovi sluchátko a pustili jsme si na cestu písničku The Power Of Love od Frankie Goes To Hollywood. V ten moment jsem věděl, že Mokráč je přesně ten typ parťáka, kterej je na stejný vlně a zároveň umí pořádně extrovertně chrlit emoce na zemskej povrch. Běželi jsme, padali do sněhu, řvali radostí. Přišly i slzy v očích, ve kterých se rozptylovaly paprsky slunce padajícího níž a níž, až k hřebenu. Na vlně emocí se pak vezl i Knedlík. Tohle ani jinak nešlo ve společnosti nás dvou euforických typů. Následoval úzkej hřebínek, kterej jsme radostí přeběhli. Žili jsme tady a teď a celej okolní svět plnej starostí, diplomek, státnic, učení, práce a všech jiných výdobytků moderní civilizace se pro nás vypnul. Vypnul se alespoň na těch několik hodin, kdy jsme zobali sluníčko ze západního horizontu.
Po západu slunce jsme vytáhli supermultifunkční věc jménem Tyvek a kopec k útulně Ďurková jsme několikrát sjížděli jako by nám bylo tak o 15 let míň. Po dlouhý době říkám, že tohoto dne moje mysl omládla. Útulna byla vyhřátá a my se rozhodli zůstat v teple, abychom následujícího dne v klidu vstali na východ Slunce.
Tenhle emocionální průjem končím Mokráčovou větou pronesenou v absolutní euforii, kdy jsem viděl, že měl slzy na krajíčku.
‘‘Doprdele, proč já jsem dřív ve svým životě nedělal jenom to, co mě baví?!‚‚
A přesně o tomhle je podle mě život. Žijte naplno svoje sny, dokud není pozdě a sdílejte je s lidmi, kteří jsou na stejný vlně. Zážitek je pak o to silnější. Kluci díky za tyhle chvíle. Euforie tohoto dne, těch momentů a naší chvilkový slávy se mi stále vrací..
Pokračování příště..
Randálům zdar! Kuboj
