✓ hřebenovka Sierra Nevady
Dlouho jsem se neozval s žádným reportem, já vím. Proud života mě nabral a já se nechal unášet a unášet dokud mě to nevyplaví někde na štěrkový lavici. Mám tu jeden dluh v podobě reportu z přechodu hřebenovky Sierra Nevady, kterou jsem absolvoval v říjnu s parťákem Ivanem. Pojďme se tedy společně podívat, co se všecko dělo, protože to byla neskutečná pecka!
Sierra Nevada Crest Trail (1/2)
Je skoro půlnoc a osmý den měsíce října se chýlí ke konci. Stojím na letišti Málaga-Costa del Sol a všude kolem mě se třou kolečka kufrů o naleštěnou podlahu tohoto Slunečního letiště. Z davu se pak vynoří bourák Ivan na cestě, přezdívaný Ivan Života, v botách Altra Olympus 4. Ivan je největší pohodář jakýho znám a tentokrát za mnou přiletěl až z Norska. Půl roku jsme se neviděli, a tak není divu, že při flašce skvělýho portugalskýho vína kecáme až do pěti do rána. Plán je pro tentokrát velkolepej, půjdeme celou 120 km dlouhou hřebenovku Sierra Nevady, která není součástí žádnýho ofiko trailu, a hlavně tam na většině trasy ani žádná fyzická stezka neexistuje. Na mapach.cz sice je vidět nějaká tenká přerušovaná, nicméně jak se později ukáže, většina trasy bude tzv. off-trail. Teď už musíme jen někde bezpečně zašít mýho Felixe, nakoupit jídlo na 6 dní a pak se autobusem přes Almeríi dostat na okraj pouště Tabernas, do vesničky Alboloduy, výchozího místa našeho treku.
Vyrážíme. Sice se rádi nazýváme ultralight hikery, ale to, co máme tou dobou na zádech, nemá s ultralightem nic společnýho. 5 kg základní váhy gearu, 6 kg žrádla, 6 litrů vody. Takhle jsem svoje životem už značně obroušený klouby zatěžoval naposledy ve svých mladých hikerských letech. Jdeme zaříznutým korytem proti proudu nedávno proběhnuvší srážko-odtokový události, ale voda už tu žádná není. Stoupáme výš a fascinovaně shlížíme dolů. Krajina kolem nás se sestává ze stovek možná tisíců takovýchto koryt, jejichž okraje lemují věže z erozně poddajných slínovců a pískovců. Takovýhle krajině se v geomorfologii říká badlands. Stezku střídá off-trail, dynamický hikerský tempo zase odpočinek v trávě. Ivan leží, kouká do krásně modrýho nebe, v puse stéblo trávy a zpívá Blues Folshomský věznice od Tučnýho. Svoboda jak svině! O kousek dál ležíme na vrcholu Cerro dle Galayo (1711 m n. m.), předčítáme Kerouacovy Dharmový tuláky a plánujeme obrysy naší vlastní rucksakový revoluce. To, co ten beatnickej alkáč v druhý polovině minulýho století psával, dokáže kompletně uspokojit naší mysl a tak zavádíme pravidelný trailový předčítání Kerouaca. Jak to tak čteme, svět a lidi se vlastně vůbec nezměnili.
Od přístřešku Refugio Vivac Peñon de la Polarda, kde si nafiltrujeme vodu z důmyslně vyrobenýho systému sběru srážkový vody, už valíme hřeben a sbíráme jeden vrchol za druhým. Krajina nám připomíná Nízkáče, a oblačnost kolem nás neustále proplouvá. Vychutnáváme si famózní západy a východy slunce a během chůze jedeme hlášky z našich oblíbených Snowboarďáků. Druhý vodní zdroj na trase objevujeme v sedle Puerto de la Ragua a vydatně tam hiker-trešíme. Když se vydáme opět do kopců potkáváme tři Slováky ve španělských botách. Jsme tu třetí den a vidíme první lidi na trailu. Nicméně jdou jen krátkej okruh. Nikdo evidentně není takovej blázen jako my, aby šel šest dní s velkou zásobou vody bez možnosti si dokoupit jídlo anebo si třeba nabít powerbanku. A přesně to se mi líbí, ta nazávislost, ta svoboda. Kráčíme po hřebeni ve slušným větru dokud nepadne tma. Vítr je ale tak silný a závětří tu žádné neexistuje, že se nakonec rozhodneme vyplejtvat 200 vejškáčů dolení. Je tma jak v pytli z černý Dyneemy, žádnej signál a my objevujem smradlavej chlív. K našim překvapených očím je tam dokonce i čistá samostatná místnost, ve který si usteleme a přečkáme noc.
Pokračování příště…
Randálům zdar! Kuboj Marmoťák
Trasa: 1. den https://connect.garmin.com/modern/activity/9805907136
