Babaj Bökes → Prizren
KOSOVSKÁ REALITA
Pár dní jsem teď nic nepsal, protože jsem hodně šlapal a taky jsem vůbec nevěděl, co si mám myslet. Tohle se mi píše dost těžko, ale musím přiznat, že jsem nikdy nebyl v ošklivější zemi než je Kosovo a nikdy jsem na trailu neměl takovou krizi. Zkusim to teď trochu rozebrat, nebudu si hrát na hrdinu, prostě to napíšu tak, jak to je. I když si na trailu dost zakládám na dobrý psychický kondici, teď jsem vyšťavenej až na dno. Fyzicky mám taky dost. Za posledních 8 dní jsem šlápnul cca 270 km, z toho za poslední dva dny 96 km. Poslední noc jsem spal asi 2 hodiny. Prostě mi nešlo spát.
Do Kosova přicházím s jasným plánem - projít vesničky a menší města směrem do Prizrenu a tam si dát před závěrečnou částí mojí cesty Makedonií den volna. Hned na začátku Kosova vzhledem k nedávným zemanovým výrokům, který napadaly samostatnost Kosova, raději sundavám vlajku. Po pár kilometrech mě přivítají v lese tři moc milí chlápci. Mají strašnou radost, že vidí nějakýho cizince a Česko prý mají moc rádi. Říkám si super, začátek dobrý. Pak postupně procházím vesničky a občas někde zastavuju na pivko, kafe a tak. Lidi jsou tu ze mě tak nadšený, že z mých pěti zastávek jsem platil pouze jednou. Vždycky, když řeknu, že jsem z Česka, tak mě na něco pozvou. Z auta na mě mávají, usmívají se a zdraví mě.
V kontrastu tohoto milého přijetí vidím všude odpadky, ale jakože úplně všude. Potkávám člověka, co si zapálil poslední cigáro a krabičku prostě zahodil. Všude jsou tu sklády všeho možnýho, některý dokonce hoří. Spousta baráků je tu zbořených nebo jakkoli poničených, většina z nich nemá ani fasádu. Potulují se tu a pronásledují mě špinaví vyhublí psi. V jedný vesnici měli na náměstí památník s prostřílenym autem. I když tu válka byla před dvaceti lety, vypadá to, jakoby tu byla ještě včera. Děti si tu v týhle špíně hrají ulicích. Něco jsem raději ani nefotil, aby si místní nemysleli, že si tu fotim jen to hnusný. A tak jsem prostě šel den a půl nepříjemnym prostředím obklopenej bordelem a smradem všeho druhu. Do toho mi neustále přerušovaně pršelo. Ponožky už mám úplně rozedřený a tak mi ještě přibyly puchýře. Jsem vyděšenej, unavenej a necítím se tu bezpečně. Dávám si tu den pauzu a doufám v psychickej restart.
Vůbec nevim, co si mám i Kosovu myslet. Jo, i tomhle je cestování.
Kuboj
Trasa den 42. zde: https://connect.garmin.com/modern/activity/5438590465
