Nápad přecházet Nízký Tatry jsem měl už od června 2018, kdy jsem se vracel z přechodu Malý Fatry. Realizace ale dlouho pokulhávala anebo byla zrovna sezóna v plným proudu, a to se mi nechtělo kvůli velkýmu počtu lidí na stezce. Nabízelo se vyrazit na jaře a to hned z několika důvodů:
1) málo lidí - na lidi se sněžnicemi je sněhu už málo a na lidi, kteří chtějí jít normálně je sněhu moc, 2) teploty okolo nuly - dá se příjemně spát venku a když jdete kládu, tak vám není vedro, 3) je nízkej výpar - takže je dobrá dohlednost na Vysokáče (Vysoké Tatry).
Sám jsem si tenhle trail nadělil k dokončený diplomce a přizval jsem kamarády a hikery Daníka a Ivana (Ivan na cestě na sever).Teď když píšu tyhle řádky a vzpomínám, tak si uvědomuju, že tohle byl jeden z nejlepších kratších trailů, který jsem kdy šel. V tomto a v následujících třech reportech vám osvětlím, proč si to myslím.
DEN 1. (16,7 KM) KONEČNĚ NA HŘEBENECH A NOVÝ TRAILNAMES
Z Telgártu vyrážíme před polednem strmě do vrchů už docela hladoví. V celý obci, kde je normálně solidní turistický zázemí, není nic otevřeno. Proti nám teče randál vody, míjíme ceduli se zvýšeným výskytem medvěda hnědého a po chvilce vaříme. Vedle mě sedí Daník a najednou vytáhne knedlík a začne ho krájet do instantního guláše. Tento netypický trailový pokrm mu vynesl jeho první trail name Knedlík. Možná vám knedlík na trailu taky přijde jako vtipná věc, ale věřte nebo ne, má při stejný hmotnosti větší kalorickou hodnotu než těstoviny. A jak pravý nepsané trailové pravidlo, čím víc kalorií, tím víc líp. Po obědě už se jde čistě jen po sněhu. Vytahujeme nesmeky (v kubojovštině nesmáče) a krájíme metr za metrem z Králový Hole (1946 m n. m.).
Po chvíli strneme beze slov. Před námi je jako na dlani mohutná hradba Vysokáčů, které sjíždí do Podtatranské kotliny. Pohled na nejmenší velehory světa v nás zažehl touhu po dalších krocích. S Ivanem zjišťujem, že známe oba nazpaměť scénky z pro nás klasických českých filmů (Snowboarďáci, Rafťáci, Podvraťáci, Gympl, Vejška) a strašně se u toho tlemíme. Když je kopec dolení, běžíme. Když ční na hřebeni nějaká skála (tor), visíme. Sníh je ale dost hlubokej a tak se propadáme. Běžíme, padáme, zvedáme se. Smějeme se a žijeme. Máme radost z toho, že jsme tu sami a zároveň společně. Slunce pomalu začne olizovat obzor a nám zbýval už jen kousek do útulny Andrejcová. Po cestě si přejeme, aby byla vůbec otevřená, protože před námi nejsou žádný stopy a nikde nikdo. Jak to ale tak na cestách bývá, poutník má vždycky štěstí. Nejen, že Andrejcová byla otevřená, ale ještě měli naprosto luxusní čepovaný škopácí a párky k tomu. K tomu všemu západ Slunce a výhled na Vysokáče. V tenhle moment jsem od života už nic víc nechtěl. Naprostá emoční saturace. Usínáme v útulně, kde bylo přes noc takový vedro, že kdyby nás okořenili, tak z nás mají ráno docela solidní sušený maso.
Málem bych zapomněl na Ivanovo nový trail name Mokráč. Ivan je docela pankáč a je rád, když může být od něčeho dobrovolně či nedobrovolně mokrej. Občas si vleze do potoka, občas spadne do potoka, občas promokne. No a věřte tomu nebo ne, jeho příjmení Mitrus znamená v překlad z litevštiny mokrý.
Pokračování příště.
Randálům zdar Kuboj
