Pájara → Betancuria → La Oliva
KRAJINOU VULKANICKÝCH STRUKTUR AŽ NA KONEC TRAILU
Třetího dne ráno dáváme trailovou snídani šampiónů a nikam nespěcháme. Nalepili jsme tape na Kájín kotník, zalepili puchýře a rozhodujeme se dávat jen odpolední šichtu kiláčků. Procházíme jednou z nejvyšších oblastí ostrova. Nadmořská výška se tu pohybuje od 300 do 600 m n. m., a to znamená, že už tu může růst vegetace, která se extrémních životních podmínek nebojí. Stoupáme, klesáme a kocháme se střídajícími se barvami v krajině, která byla stvořena mocnou silou vulkanismu. Zatímco krajina podléhá zvětrávání, větrné a vodní erozi, my podléháme stále gradujícímu hikerskýmu hladu, a tak se před Betancuriou ještě zastavíme na gáblík v Casa de la Naturaleza. Odpoledne už zbývá jen porandálovat nejvyšší kopec trailu (Morro del Cortijo 637 m n. m.) a seběhnout do Betancurii. Tam je všecko zavřený, nikde ani živáčka. Zaklepeme na zavřenou restauraci a naštěstí nám prodají vodu a nějaký ty škopky. Paní nám ještě doporučuje nocování v místní poustevně. Ta sice nemá střechu, ale mystickou atmosféru ano. Zůstáváme tam.
Čtvrtý, poslední den trailu, scházíme z kopců do vnitroostrovní pánve. Čekalo nás spousta kilometrů, ale kájina noha už si nuceně přivykla na roli randálního dopravního prostředku, a tak můžeme valit. Šli jsme více méně po rovince mezi strmými symetricky tvarovanými vulkanickými kráskami. Občas jsme prošli nějakou vesničkou, dali hikerskej drive-in. Nakonec jsme kolem 18 hodiny doklepli městečko La Oliva. Tady skončil po 105 km náš naplánovaný trail. Kája má za sebou svůj první. Jednou větou by to prý shrnula takto: „To hezké je schované daleko, a stojí to spoustu úsilí.“ Toť vše z chodící fáze trailu. V dalších postech napíši ještě něco obecně o tomto trailu (pro ty, kteří by ho chtěli taky jít) a pak se zmíním o zbylých dnech na ostrově.
Randalům zdar! Kuboj
