DEN 4. (24,7 km; celkem 93,9 km)
VÝCHOD SLUNCE NA HŘEBENI, MEDVĚDÍ STOPY A KRÁSY KRASU
Na východ Slunce jsme skutečně vstali a po namrzlým sněhu jsme vylezli na vrchol Ďurková (1750 m n. m.). Více než hodinu jsme seděli, popíjeli čaj a hypnotizovali tu hru barev nad východním horizontem. Následně jsme se rozhodli, že se z hlavního hřebene odpojíme a zamíříme rovnou na Ružomberok. V našich hlavách byl temní kras a soutěska Hučiaky, kterou jsme taky toužili vidět. Dlouhý klesání z hřebene rozčísnula příjemná pauza v Železném, kde jsme zamířili rovnou do bistra. Místní svérázná paní nám udělala palačinky a luxusní pirožky. Úžasnej dlabanec byl opět zpestřen hláškou od té paní, která na základě naší odpovědi na to, co tu děláme, pronesla (v překladu) klasickou větu: ‚‚A proč radši nejste v klidu doma?‘‘ Musím říct, že za posledních několik trailů tohle slýchávám od místních opravdu často a přemýšlím, kde se v lidech bere ta lenost. Hlavně nic nedělat, neublížit si, necestovat, nepoznávat, neutrácet peníze, koukat pořád na televizi a nadávat na svůj život a na životy ostatních lidí. Já vždycky když jsem na nějakým místě několik dní, tak potřebuju změnu, přirozenou životní dynamiku, díky který mám pocit, že skutečně žiju. Vždyť cestovat, poznávat a žít život plný změn je přeci neskutečný vzrůšo. Nebo snad ne?
S plným pupkem jsme pak mířili směrem pod horu Salatín (1630 m n. m.). Mokráč nám při výstupu klasicky utek a když jsme ho chytli, seděl v ledovým potoce a vychutnával život. Ten člověk je prostě skvělej, skvělej! Když se před námi zjevil Salatín, nevěřili jsme svým očím, jak je ten kopec prudkej. Kdychom měli více času, tak na něj určitě vylezem. Pokračovali jsme traverzem a ve sněhu na cestě jsme viděli poměrně čerstvý obří stopy medvěda. Následující kilometry jsme šli hodně potichu a skoro jsme se nebavili, abychom méďu potkali. Marně. Stále tak 66,6 % naší tříčlenný party medvěda nevidělo. Jsem rád, že patřím do té šťastné třetiny. Díky Kateřina Králová za to, že si mě tenkrát na Dinarice v Chorvatsku vzbudila. Do dneška na tu medvědici s medvíďaty myslím.
Příchod do krasu (lokalita, kde dominují tvary vytvořené rozpouštěním vápence) byl neskutečnej. Cesta nás zavedla přímo ke korytu potoka jménem Mraznica, kde bylo naprosto evidentní, že se tu poměrně nedávno prohnala nějaká brutální srážko-odtoková událost. Všude spoustu štěrku, obří břehový nátrže, popadaný stromy, stezka místy neexistovala. Asi je vám jasné, že jsem ožil, protože jestli v krajině něco miluju, tak je to činnost vodních toků a kras! V zápětí jsme ještě našli úplně opuštěnou jeskyni a pak jsme si to štrádili korytem skrze soutěsku Hučiaky. V hlavě jsem si přhrávalo, kam asi sahala voda a jak velká ta proběhnuvší povodeň skutečně byla. To musel bejt ale vopravdu neskutečné RANDÁL!
Zbylých pár kilometrů jsme se už jen nabližovali na autobusovou zastávku v Ludrové. Tam naše cesta skončila, plácli jsme si a začali jsme rozjímat nad tím, kolik věcí jsme viděli a zažili během tak krátký chvíle. Tohle byl jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší krátkej několikadenní přechod, kterej jsem kdy vykonal. Efekt prožitku mi zesílili moji skvělí parťáci Mokráč (Ivan na cestě na sever) a Knedlík (Daník) a taky fakt, že jsme vzhledem k načasování treku skoro vůbec nikoho nepotkali. Celou dobu jsme byli na stejný vlně a prožili jsme to neskutečně naplno. Od teďka nebudu vzpomínat na Nízký Tatry, ale na EUFORICKÝ NÍZKÁČE. DÍKY!
Randálům zdar! Kuboj . . . #nizketatry #snp #kubojovycesty #prechodnizkychtater
