GREATER PATAGONIAN TRAIL (17)
- Kuboj
- 5. 4.
- Minut čtení: 4
📍El Chaltén → Cerro Castillo
🗓️127.🚶🏻♂️33,53 km, ↑ 189 m, ↓ 342 m
🗓️128.🚶🏻♂️42,19 km, ↑ 157 m, ↓ 179 m
🗓️129.🚶🏻♂️45,40 km, ↑ 200 m, ↓ 254 m
🗓️130.🚶🏻♂️48,18 km, ↑ 438 m, ↓ 462 m
🗓️131.🚶🏻♂️36,22 km, ↑ 773 m, ↓ 761 m
🗓️132.🚶🏻♂️19,86 km, ↑ 467 m, ↓ 168 m
🗓️133.🚶🏻♂️29,93 km, ↑ 770 m, ↓ 369 m
🗓️134.🚶🏻♂️19,77 km, ↑ 973 m, ↓ 972 m
🗓️135.🚶🏻♂️31,30 km, ↑ 470 m, ↓ 1118 m
🗓️136.🚶🏻♂️36,20 km, ↑ 426 m, ↓ 491 m
Celkem nachozeno 3 403,75 km, nastoupáno 113 696 m, vypitých piv 206
PŘÍBĚHY Z MRAZIVÉ PATAGONSKÉ STEPI
Myslel jsem si, že na týhle sekci nebude o čem vyprávět. Že rovné nudné úseky přes travnatou Patagonskou step prostě nějak odkroutíme, přelezeme poslední horu a zbytek dovalíme po šotolinkách. Opak je však pravdou. Byla to ve finále zatím jedna z nejintenzivnější a nejnáročnějších sekcí celýho GPTčka, na kterou jen tak nezapomenu. Mám pro vás tradičně příběhovou směs toho, co se nám za posledních 10 dní dělo. Brrrr, ještě teď mi z toho chladu brní chodidla.. Pojďme na to!
Jednoduchý 205 km dlouhý úsek mezi El Chalténem a El Calafate kolem jezer Viedma a Argentino zvládáme docela rychle za solidních 5 dní. Nudné krájení kilometrů po asfaltu si zpestřujeme sázením. Hrajeme takovou zajímavou hru, kdy sázíme imaginární peníze (převedené na piva) na auta, která nás míjí. Vsázíme na to, jestli pojede auto evropské značky, jakou bude mít barvu, nebo jestli bude řídit žena nebo muž. Jo, je to blbost, ale my se u toho tak neskutečně smějeme a ještě zvládáme pohodlně udělat přes dost 40 km za den. Paráda.
V El Calafate se setkáme s Jan Hotový, kamarádem z vejšky, který se taky vydal poznávat toto svérázné zakoutí světa. Taky si vpálíme luxusní, šťavnatej a chuťově bohatej steak Tomahawk. Zvlášť po neustálý konzumaci těstovin a bramborový kaše, chutná tohle maso jako znovuzrození. Oproti tomu, co jíme je to jako diamant v hromadě hoven (Mokráč 2025).
Město opouštíme s pětidenními zásobami a vidinou nepěkného počasí. Studená fronta přinese do hor, kam se chystáme, nejen solidní ochlazení, ale taky dost sněhu. V předvečer bouře přicházíme na konec cesty (možná na konec světa), kde bydlí Don Mario. Když zaklepeme na jeho skromný příbytek, vyleze malý jednooký stařík, co nás sotva slyší. Ukazuje ale na puesto (přístřešek pro pastevce), ve kterém prý můžeme přespat. To bereme, a tak nás malé plechovo-dřevěné stavení zachraňuje před apokalypsou.
Po ránu rozrazíme dveře chatky a všude v širém okolí leží nekonečná bílá peřina, která odráží sluneční paprsky. Jemným prašanem stoupáme po prudkém svahu vzhůru. Fouká, teplota už je dávno hluboko pod nulou a hlava rychle přepíná tělo do stavu "přežít". Teď není prostor na jakoukoli chybu. Valíme, protože zastavit se znamená během pár minut jisté podchlazení. Studená fronta nám nadělila desítky centimetrů sněhu a tak lusknutím prstů máme plnohodnotný zimní hike, který prostě musíme zvládnout. Cesta tu žádná není, máme jen nějakou hypotetickou linii vedoucí v mapě přes 1700 metrů nad mořem položené sedlo v náročném horském terénu. Jo, tohle je opravdový vzrůšo. Jen my a divoká nespoutaná Patagonie, se kterou si to jdeme rozdat na férovku.
I když valíme ve vysokym tempu a oblečení mám na sobě tak pro dva lidi (3 vrstvy dole, 4 vrstvy nahoře), membránový ponožky prostě zůstaly v Česku a tak mě chodidla šíleně zebou. Po nějaký době přestávám mít cit v pravém chodidle a tak je čas na plán B. Beru moje dva nepromokavý dyneemový vaky HMG Pods z Pod 7 kilo, který normálně používám na jídlo, povoluju boty a navlíkám si je na chodidla jako další vrstvu. Improvizace, která mi ve finále ale zachránila nohy.
Ze sedla klesáme co nejrychleji dolů. Když už to vypadá, že nás čeká noc na sněhu, spatří Daník v dálce malý stavení.
„Hele, není támhle puestič?“ ukazuje nadějeplně. „Ajo, to je puestič jako svině!“ vykřikujeme společně s Mokráčem.“
Pár minut napětí, kdy nevíme, jestli bude otevřený, je neskutečně vzrušující. Jdu naplno přímo k němu a když otevřu dveře dovnitř, zmocní se mě neskutečná euforie. Je to jak vyhrát majlant s losem, kterej ti koupil někdo jinej. Několikrát jsme tady v Patagonii měli smůlu, ale jak je možný, že když jsme v takovym srabu, že se nemůžeme pořádně zahřát, tak nám tímto způsobem někdo nebo něco takhle pomůže?
Vysvětlení pro to nemám, ale na druhou stranu mám parťáka Daníka, kterýho Bůh pověřil, aby na tomhle světě konal dobro. A jestli to dobro má být roztápění kamen v odlehlých patagonských horách v náhodnym dřevěnym přístřešku, tak to si zatraceně nechám líbit. Chodidla se mi rozehřívají a i když teplota venku klesá k -9°C, nám je to úplné jedno. Večeříme a felíme v teple, hraje nám Another Day In Paradise od Phila Colinse a já si říkám, že na ta tohle dobrodružství jen tak nezapomenu. Ten pocit, když se z „přežil jsem“ stane „žiju jak svině“! Booom!
Následující den je to už co by trekovou holí Fizan Compact 3 dohodil a zbytek došel na konec zasněženěných hor. Vítá nás opět rovinatá patagonská step, kde smrt číhá doslova na každé plotě. Člověk tu vybudoval ploty, aby se tu mohli prohánět ovce, ale místní obyvatele lamy guanako začal stavěním těchto zábran zabíjet. Guanko totiž touto pustinou přirozeně migrují a ploty se snaží přeskakovat. Bohužel ne vždy se jim to povede a leckdy se do plotu zaháknou a nemohou ven. V ten moment už jen čekají za smrt. Drsná
Patagonská step je neúprosná. Dřív nebo později je tu sežerou mrchožrouti.
Když na několik kilometrech potkáváme přibližně 50 mrtvol lam guano, je nám z toho smutno. Dvě z nich pak vidíme živé namotané v plotě. Nemohou se hnout a svými viděšenými pohledy křičí o pomoc. Vyhákneme je, čímž jim zachráníme život a jdeme spát s pocitem, že tahle divoká krajina plná smrti, budeme mít dnes o dva životy navíc.
Randálům zdar, continuamos al sur!
Kuboj Marmoťák
Díky všem mým partnerům, bez vás by to nešlo
Tidy gear
Komentáře