GREATER PATAGONIAN TRAIL (18)
- Kuboj
- 21. 4.
- Minut čtení: 3
📍Cerro Castillo → Punta Arenas
🗓️137.🚶🏻♂️17,96 km, ↑ 120 m, ↓ 221 m
🗓️138.🚶🏻♂️45,10 km, ↑ 328 m, ↓ 403 m
🗓️139.🚶🏻♂️18,51 km, ↑ 64 m, ↓ 129 m
🗓️140.🚶🏻♂️35,03 km, ↑ 229 m, ↓ 92 m
🗓️141.🚶🏻♂️35,12 km, ↑ 524 m, ↓ 492 m
🗓️142.🚶🏻♂️43,44 km, ↑ 920 m, ↓ 806 m
🗓️143.🚶🏻♂️37,57 km, ↑ 737 m, ↓ 772 m
🗓️144.🚶🏻♂️36,45 km, ↑ 303 m, ↓ 504 m
🗓️145.🚶🏻♂️30,78 km, ↑ 193 m, ↓ 194 m
🗓️146.🚶🏻♂️41,44 km, ↑ 374 m, ↓ 211 m
Celkem nachozeno 3 767,26 km, nastoupáno 117 488 m, vypitých piv 216
I AM LOOKING FROWARD
Na jihovýchodě vychází nad horizont Měsíc v úplňku a ve stejnou chvíli zapadá na západě rudooranžový slunce. Ukazují se první hvězdy a Jižní kříž nám naznačuje směr. Dny jsou krátký, silný a řvoucí vítr zuřících padesátek se nám opírá do tváří. Denní teplota už nepřesáhne 10°C. Noci jsou dlouhý a mrazivý. Jednoho rána dokonce naměříme -8°C. Placatá Patagonská step tu připomíná nekonečnou pustinu, po které se sem tam prohání krávy.
Kousek od Puerto Natales se nám v půlnoční tmě nedaří najít nějaký hezký místo na spaní a tak přelézáme plot na takovou travnatou loučku. Pár set metrů opodál je sice menší stavení, ale vypadá to, že tam asi nikdo neni. Snad to bude v pohodě, brzo ráno stejnak mažeme pryč. Stavíme stany a najednou nepříliš daleko od nás slyšíme jakýsi výstřel. Po chvíli přibíhá pes a za ním se ze tmy vynoří chlap se zbraní v ruce.
Mluví španělsky a pak i anglicky, abychom mu dostatečně rozuměli. Naštvaně povídá:
„Tohle je soukromí pozemek a já vás teď můžu zastřelit. Můžu vás zastřelit. Rozumíte mi? Chápete mě? Můžu vás zastřelit!“
Zvedáme ruce a snažíme se ho uklidnit: „Ano, chápeme, omlouváme se a klidně půjdeme zase dál. Pardon, omlouváme se."
Nakonec odchází s tím, že nám dovoluje tu spát a ještě nám přeje příjemný odpočinek a spánek. Jo, docela mazec, nicmnéně jsme příliš unavený na to, aby nám doteklo, co se teď právě stalo a tak rychle mizíme do peří..
Často teď utíkám od vychutnávání si cesty do svých myšlenek a přepadává mě docházecí mood. Stavy naprosté emocionální otupělosti střídají plodné chvilky a plánování budoucnosti. Tohle na dálkovym trailu zbožňuju. Máš tu odstup od běžného života a jeho tlaků a mozek pracuje „na pozadí“, zatímco tělo kráčí. Máš spoustu času na přemýšlení a nápady přichází přirozeně úplně bez nátlaku. Vize budoucnosti se ti nevnucuje, neřve, nedožaduje se pozornosti, jen se ti dívá do očí a klidně čeká, až ji poznáš.
Naše cesta se pomalu chýlí ke konci a je na čase vám oznámit, kam to vlastně míříme. Vzpomínám na to, jak jsme před pěti měsíci vycházeli ze Santiaga s tím, že jasný cíl stanovený nemáme, nicméně někde daleko v hlavě svítila myšlenka na Ushuaiu. Čím dýl jsme však byly na cestě, tím víc nám to přestalo dávat smysl. My tři, kteří vyhledáme divočinu a náročný terén bez lidí fakt chceme skončit v turistickym městě, kde je pomyslný "konec světa" napsaný na ceduli? Jasně, že ne. Tahle cesta je divoká a náročná a přesně takovej by měl být i její konec.
Když Zdanění 82. den naší cesty pronese nápad dojít na Cabo Froward, nejjižnější bod jihoamerický pevniny, kam se dá dostat jen lodí anebo pěšky přes močály, divoké lesy, útesy a náročně broditelné řeky, máme jasno. Turistický zářez měníme za drsný, odlehlý kus země, kde se pevnina mocně láme do divokých vod Magalhãesova průlivu. Ostatně slovo froward, pocházející ze staré angličtiny, se dá přeložit jako nepoddajný, neústupný, vzpurný. V našich uších to zní jako dokonalý cíl dokonalý cesty. Zbývá už jen něco málo přes 100 kilometrů a i když konce trailů bývají smutné, já se těším na novou kapitolu svýho života. Těším se na Froward.
Randálům zdar, continuamos al sur!
Kuboj Marmoťák
Díky všem mým partnerům, bez vás by to nešlo
Tidy gear
Commentaires