JAK JSEM NEVYLEZL NA IZTU
Toto není příběh o tom „jak Izta řekla ne“, toto je příběh o tom, jak kubojovo tělo zase pro jednou vypovědělo službu. Rád bych teď postnul fotku, jak stojím na vrcholu vulkánu Iztaccíhuatl (5230 m n. m.) a popisoval vám tu euforii. Tuhle fotku bohužel nemám a místo radostné euforie moji mysl halí nepříjemný černý oblak dalšího neúspěchu.
Pojďme ale popořadě. Hlavní proces, který jsme se s Ivčou Mitrus života snažili nepodcenit byla správná aklimatizace na nadmořskou výšku. Cílem bylo jít pomalu, hodně spát a pravidelně pít.
1. noc Mexiko City – 2240 m n. m. (9 hodin spánku), následovala cesta minibusem do sedla Paso de Cortés
2. noc Paso de Cortés – 3690 m n. m. (11 hodin spánku), následoval 1000 m výstup po svých
3. noc Refugio de los 100 – 4710 m n. m. (12 hodin přerušovaného spánku)
Z Paso de Cortés (3690 m n. m.) ráno vyrážíme odhodlaní směrem na Iztu. Nebe je krásně modrý a před námi je vidina krásnýho hiku. Náše batohy měly se vším všudy 19 kg (6,5 kg základní váha, 0,5 kg spotřebovatelné položky, 4 kg jídla, 8 litrů vody). Ano, 8 litrů vody, nikde v následujících dnech a kilometrech není žádná voda. V tuto chvíli jsem až na ten brutálně těžkej batoh, nepociťoval žádný problém.
Pokračujeme pomalu a obědovku v La Joya (3960 m n. m.) protahujeme až na 3 hoďky. Není kam spěchat. Když opět vyrazíme, už začínám cítit, že se mi hůř dýchá a čas od času kašlu. Naším cílem je Refugio de los 100 (4710 m n. m.) což je taková plechovka, odkud plánujeme další den útok na vrchol. Po cestě k refužku jdeme pomalu a každých 100 vejškáčů dáváme pauzu 5-10 min na odpočinek a na pití. Od 4500 m n. m. jdu už dost šnečím tempem, frekvence dechu se zvyšuje. V 17 hod jsme na refužku. Příšerně fouká, mám toho dost, kašlu a cítím, že mě začíná bolet hlava.
Rozbalíme si karošky a spacáky. Když si lehnu, kašlání se zintenzivňuje a po chvíli mi najíždí brutální bolest hlavy. Vzal jsem si ibáč v domění, že je to třeba z dehydratace. Po půl hodině je mi na blití a tak vylézám ven to rozdejchat. Přichází zvracení a uvědomění, že jsem asi pěkně v prdeli a že je to asi vejšková nemoc. Ležim ve spacáku, mám na sobě všechno oblečení a klepu se. Vždycky tak na 2-3 hoďky usnu a pak se probouzím. Venku mrzne a fouká totální randál, že se celý refužko otřásá. Když vyběhnu ven se na minutu vyčůrat, musim se pak pul hodiny ve spacáku zahřívat. Je mi zle, ale snažím se to zaspat. Uvidíme ráno.
Ráno je to lepší, je mi teplo a z myšlenky, že budu muset jít dolů se stává myšlenka, že to chci zkusit. Přeci jen je to jen 500 vejškáčů nahoru. Blbý je ale pocit nechutenství. Se sebezapřením do sebe nasoukám trochu oříškovýho mixu a kolem 8 hod vyrážíme s Ivčou s odlehčenými batohy k vrcholu. Jde to hodně ztuha, takhle špatně se mi nikdy nešlo.
Po 200 m v nadmořský výšce 4800 už ale nemůžu, dál. I přes dvoje rukavice je mi strašná zima na prsty na rukou a hlavně mi absolutně nefungujou nohy. Vždycky mě v horách podržely, ale tentokrát už asi neměly z čeho brát. Po zkušenosti z prosincový nepovedený 100/24 jsem si byl i teď jistej, že na to nemám. Otáčím to, Ivčovi dávám Spot a čekám na refužku. Posílám si hlasovky s mamkou na WA, která s klidnym hlasem hodnotí můj stav a díky tomu, že sleduje SPOT, mi průběžně posílá polohy, kde Ivča zrovna je. Je mi strašný horko na hlavu a bolest hlavy i přes další ibalgin neustupuje. Ztrácím energii, jsem celej oteklej a je pro mě těžký i jen hrabat po něčem v batohu, natož si uvařit. Musím dolů na La Joya, pod 4000 m n. m. mi bylo přeci dobře. Vyrážím dolů.
Každý výškový čento dolů mi je líp a líp. Hlava se se tak ze stavu "přežít" dostala do stavu, že jí došlo, co se stalo. Přichází smutek a slzy v očích, že další sportovní výkon, který jsem si vzal do hlavy, zase nevyšel. Vždycky se mi všecko dařilo a zvládnul jsem už leccos, ale dvě nevydařený akce za sebou mě dost stahujou ke dnu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl poslední dva měsíce na etapy skoro pořád nemocnej, nebo tím, že jsem neměl optimálně natrénováno, nebo že moje tělo zkrátka tu výšku tak dobře nedává. Nevím, ale musim se vyrovnat s dalším neúspěchem a s tím, že moje tělo už dávno neni nesmrtelný. Doufám, že všechno špatný bude pro něco dobrý. Orizabu nicméně ještě zkusím, třeba to vyjde.
V La Joya si volám s mamkou a s přítelkyní Marťou a je mi fyzicky i psychicky líp. No a co můj parťák Ivča? Toho sice v noci příšerně bolela hlava, ale zvládnul to až na vrchol a zpátky ve velkym stylu. Po obědě jsme se v pořádku oba sešli v La Joya. Je to neskutečný zvíře a moc mu to přeju. Teď už sedíme v hostelu v Pueble, kam jsme se dostali na dva stopy ze sedla Paso de Cortés, a odpočíváme před výstupem na Pico de Orizaba.
PS: I když mám na tyhle akce tu nejlepší možnou výbavu a hlavu plnou snů a cílů, když svoje tělo budu zanedbávat, tak se ty moje sny skutečností nestanou.
Ať jste všichni v pořádu, ať se děje co se děje.
Kuboj
