SKORO AŽ KE HVĚZDÁM, ORIZABA NÁS PUSTILA NAHORU!
Zbývá posledních pár krůčků k vrcholu. Jsme na okraji mohutný kaldery v nadmořský výšce 5600 m. Je jasno, lehce pofukuje, vzduch je řídkej a cítím závan síry. Slzy jsou na krajíčku a zanedlouho přichází vrcholová objímačka. Dokázali jsme to! Jsme na Pico de Orizaba (5636 m n. m.), nejvyšší hoře Mexika a na sedmé nejprominentnější hoře světa!
Pojďme ale pěkně popořadě. Po neúspěšném výstupu na Iztu jsme se jeli uklid(n)it do Puebly. V plánu byl odpočinek a taky vymyslet, co dál. Vejškovka mi odezněla docela rychle, a tak jsem zase dostal roupy a chtěl znovu výš. V lékárně se nám podařilo sehnat lék na vejškovku, dokoupili jsme zásoby jídla a vyrazili jsme pod Pico de Orizaba do města Tlachichuca (kubj.. Tláča). Rozhodli jsme se nakonec pro výstup severní cestou (Ruta normal), která se chodí častěji a měla by být i jednodušší. Poslední úsek vede po ledovci, takže jsme se potřebovali mačky a tvrdý boty. Všecko jsme sehnali v Tláče u agentury Summit Orizaba, včetně odvozu do BC (base campu), kterým bylo Refugio Piedra Grande (4250 m n. m.).
Odvážel nás 75letej řidič Chevroletu Tahoe, kterej jezdí do BC už 60 let a na vrcholu Orizaby byl 26x! Dvouhodinovou cestu ostrým terénem s námi absolvoval i Dean. 70letý Američan, který chtěl prožít svůj život na farmě v Kalifornii. Jednou se mu ale porouchala motorka a díly na ní byly jen v Německu. Odletěl si pro ně a cestování ho od té doby tak chytlo, že projel na motorce Evropu od severu k jihu a nebo vylezl na Mount Keňu a Kilimandžáro. Tentokrát si vybral Orizabu a vylezl ji taky! Smekám svůj Montbell Fishing hat.
Naš plán byl tentokrát trochu jinej než při výstupu na Iztu. V BC jsme se na tři noci utábořili a podnikali jsme aklimatizační hajčesy po okolí. Druhý den jsme dokonce vylezli až do výšky 5000 m n. m. a vrátili se zpátky. Všecko bylo takovýho pomalý, pozvolný, kochací se spoustou času na přemýšlení nebo na tlemení se debilitám. Prášky na vejškovku fungovali skvěle, dokonce jsem v pěti tisících běhal skoro jak v nížině za mladejch let. Dostal jsem od Mokráče Mitrus života přezdívku Sypač. Nevim proč. Mokráč na tom byl tentokrát trochu hůř a když začal mít lehký příznaky vejškovky, dostal pilulku a byl dobrej.
Summit day, čtvrtek 8. února. Čeká nás 3,5 km a 1386 m nahoru. V 8 ráno se kluk z Pražský plošiny a kluk z Krkonošského podhůří vydávají na výstup na vrchol. Všecko jde hladce, nohy už mají docela formu a dech se mi taky zlepšuje. Pěšinka vede nejprve po evidentně dost aktivním svahu (skalní řícení vidíme a slyšíme během výstupu každou hodinu) a pak nádherným ledovcovým údolím až k části, které se říká Labyrint. To je mixový úsek svahu, který dříve tvořil podloží ledovce. Zahrnuje pevnou skálu s ledovcovými ohlazy a krásnou periglaciální zónu s permafrostem, do jehož aktivní vrstvy jsme se odpoledne slušně propadali. Celý tenhle úsek jdeme v nesmekách až to dotáhneme na 5100 m n. m. na okraj ledovce Jamapa glacier.
Poprvé v životě obouvám tvrdý ledovcový boty přeskáčovýho typu, který vážej dohromady asi 7 kilo. Nikdy jsem na noze neměl něco tak nepohodlnýho. Už vím, co je horší než zpevněnej kotník – zabetonovanej kotník. Nasazujeme mačky a po krátkym snacku hoříme po ledovcový čapce. Nejprve jdeme přímo nahoru, ale pak se strmost svahu zvýší natolik, že děláme zigzagy. Pauzujem každých 50 m. Vzduch je opravdu řídký. Nejtěžší část přichází před dosažením okraje kaldery. Svah je extrémně prudkej, ledovatej a plnej kamenů. Takovym terénem jsem ještě nikdy nešel, jsem za ty mačky a tvrdý boty opravdu rád. Najednou se ocitáme na okraji kaldery, která má v průměru asi 400 m. Na vrchol, kde se nachází i malá soška Madony se dostáváme kolem 14 hod po šesti hodinách výstupu. Zažívám neskutečnou euforii a radost. Takhle blízko hvězdám jsem ještě nebyl, až teď a na hoře, která nese původní název Citlaltépetl, což znamená Hvězdná hora. Vidět je stovky kilometrů daleko.
Potom, co jsem nezvládl Iztu kvůli akutní horské nemoci, je pro mě být na Orizabě obrovské zadostiučenění. Obědvám můj oblíbený Summit to Eat s dušeným hovězím a bramborem a vnímám krásu světa i života. Je mi o to líp, když vím, že jsem tu s parťákem Mokráčem, s králem všech pankáčů a divokých zvířat, kterej ode mě dostal novou přezdívku Nosotros (podle brutálně spálenýho červenýho nosu). Díky za všecko, brácho!
Hodina na vrcholu stačí a sestupujeme dolu. Hned z kraje dostane Mokráč krizi, což poznávám podle toho, že přestane mluvit. Přichází mu bolest hlavy, únava. Dávám mu ibáč a pokračujeme pod ledovec do 5100 m n. m. 15 minutovej spánek ho zase hodí do cajku. Je z něj najednou úplně novej člověk. Pouští si hudbu a tancuje na trailu. Neskutečný. Mě krize stíhá až pod labyrintem. Trochu tahám nohy, ale nakonec všecko v cajku. V BC jsme v 17:45.
Slunce zapadá a my máme za sebou náročnej, ale fantastickej den. Sen o výstupu na pětku se stal skutečností. Už když jsem na tu úchvatnou horu horu koukal ze spoda z Tlachichuci, cítil jsem v kostech, že tentokrát to vyjde. Jedou ji chci mít pod kůží.
Randálům zdar!
Kuboj
