ZÁVĚREČNÉ OHLÉDNUTÍ
Sedím na kameni s výhledem na 150 km vzdálený Popáč a filozofuji nad smyslem života. Můj život v posledních dvou až třech měsících před Mexikem byl neskutečná horská dráha. Chvíle absolutního životního štěstí střídaly kopance do zadku. Jo, tak to chodí, když člověk hltá přítomnost. Neumím žít poklidnej život a i když si někteří lidé myslí, že naprosto vím, co chci, občas sám sebe zaženu do kouta a nevim kam dál. Nicméně bylo to právě Mexiko, který mě "vyléčilo", pomohlo poskládat priority a znovu se utvrdit v tom, co mě baví nejvíc.
Jako cíl naší cesty jsme si s Mokráčem Mitrus života vytyčili to, že si vyzkoušíme, jak umíme fungovat ve vyšší nadmořský výšce a pokud to půjde rádi bychom vystoupali na dvě pětitisícovky – Iztaccíhuatl (5230 m n. m.) a Pico de Orizaba (5636 m n. m.). Na tu druhou jsem oba společně vylezli, ale na tu první vylezl jen Mokráč. Já jsem dostal akutní horkou nemoc (AMS) a musel jsem to na úrovni Mont Blancu (cca 4810 m n. m.) otočit. Musím říci, že takhle zle mi fakt dlouho nebylo a absence kontroly nad svým tělem není taky zrovna nic moc. Byl jsem na sebe tehdy strašně naštvanej, ale až když jsem tu "prohru" překousnul, uvědomil jsem si, že jsem za ni vlastně rád. Díky tomu jsem zase o něco lépe poznal svoje tělo, načetl jsem si toho o AMS spoustu a na ten druhý výstup jsem se mohl připravit o to líp. S Mokráčem jsme sehnali přášky na výškovku a zároveň jsme výrazně přehodnotili plán druhého výstupu a rozhodli se pro jeden base camp (4300 m n. m.) namísto putování s těžkým batohem.
Strávili jsme čtyři krásný dny v okolí Orizaby a bylo to fantastický. Nikam jsme se nehnali a aklimatizačními výstupy jsme se dostávali do formy. Popvé jsem na tomhle tripu obul mačky a tvrdý boty. Poprvé jsem se podíval nejen nad čtyři ale i nad pět tisíc. Jsem tak moc rád, že jsme si pro to s Mokráčem vybrali tak krásnou horu jakou Pico de Orizaba beze sporu je. Tohle byl taky můj první trip do hor, kde jsem nešel do dálky, ale lezl do výšky. Musím říci, že když jsem stál na vrcholu Pico de Orizaba, necítil jsem se zdaleka tak skvěle a nezažíval jsem to, co mi dává dálková chůze. Nechci tu porovnávat horolezení a thru-hiking, je to úplně něco jinýho. Chápu, co na tom ty horolezci vidí, nicméně já teď o to víc vím, že moje srdce patří dálkám a ne výškám.
Bylo úžasný tohle všecko absolvovat společně s parťákem Mokráčem. Bez něj bych do toho ani nešel. My jsme se spolu zase tak nasmáli! Viď, Nosotros? A vzájemně se podporovali. Kdo Mokráče znáte tak víte, že byste těžko narazili na skromnější a punkovější zvíře, který dokáže jet jen na vzduch a to ať je sebeřidší. V jeho společnosti ožívá čirá přítomnost i ty nejbláznivější nápady a já doufám, brácho, že jich bude ještě hodně. A je jedno jestli tady nebo na opačný polokouli.
A jak na mě Mexiko celkově zapůsobilo? Z toho, co jsme měli možnost zažít a vidět mi přišlo, že čas tam plyne tak nějak zvláštně pomalu. Lidi nedobíhají autobusy a nespěchají s obědem a už vůbec ne s večeří. Víte, průměrný Mexičan nemá ani zpoloviny to, co má průměrný Čech. Pitná voda nebo telefonní signál tam není všude standart. Přesto jsou Mexičani z mého pohledu oproti Čechům neustále veselí, úsměvaví a hlavně venku! Stýkají se venku, posedávají venku, zpívají venku, vaří venku. Ach to mexický jídlo! My jsme toho tolik sežrali, teda hlavně Ivanko, ten je taký pažravý. Viděli jsme jak 70 letý páry Mexičanů přijeli na motorkách k baru a tancovali spolu až do rána. Říkám si, k čemu je ten náš blahobyt a komfort, když opravdová kvalita života není o tom něco vlastnit, ale žít.
Pár myšlenek na závěr
Cesty by neměly být zdrojem slávy. Měly by vycházet z toho, že člověk dělá to, co miluje. Zvykli jsme si na to, že chceme všechno hned. I já jsem si na to zvyknul. Chtěli jsem toho za těch 14 dní v Mexiku stihnout co nejvíc, ale právě to byl hřebíček do rakve mýho nepovedenýho výstupu. Zpomal, Kuboji.
Díky, že jste u toho byli s námi. Randálům zdar!
Kuboj
