Refuge des Marveilles → Sospel
LOUČENÍ S HORAMI, TEPLOTNÍ ŠOK A STŘEDOMOŘSKÁ VŮNĚ
K ránu byla fakt kosa a tak mě v 6 ráno probouzí pocit chladu. Spali jsme ve 2150 m n. m. a když jsem ráno s prvními paprsky Slunce snídal, měl jsem na sobě skoro úplně všecko oblečení + spacák. Na dnešek jsem se zase fakt těšil, protože nás měl čekat brutální sestup dolů. A klesání dolů, to je disciplína, ve který se cítím fakt silnej.
Začalo to nejprve decentním výstupem kolem několika jezer na náš poslední 2000+ pas. Najednou jsme měli celý pobřeží jako na dlani a poprvé jsme si skutečně uvědomili, že naše cesta se opravdu chýlí ke konci. Pak už přišlo na řadu klesání. Ze 2430 m n. m. se mělo klesnout až na 350 m n. m. Přes pár kopečků jsme se pak ještě před obědem přehoupli, ale to bylo spíš jen takový plivnutí. Na hřebeni vubec nebyla voda a tak jsme během obědovky filtrovali nějakou stojatou vodu z nádoby pro ovce. A nebylo to vůbec tak zlý, prostě klasická voda ke kalení, kterou jsem zapíjel ty v ešusu dělaný míchaný vajíčka.
Po obědě to s nadmořskou výškou šlo opět rychle dolu. Z hřebene, kde byla na jedný straně stěna oblačnosti a na druhý parádní výhled, jsme běheme dvou hodin klesli až do Sospelu na 350 m n. m. Bylo šílený horko a vzduch byl plnej vůně borovic. V Sospíku následovala několika hodinová pauza a poté přesun za město. Ve městě jsme klasicky jedli a pili jak prokoplý, ale o tom už psát nechci. To už víte z předchozích postů.
Dneska dáváme šíro. Je fakt horko, jasno a bezvětří. Oproti včerejší noci bude tak o 15°C víc. Zítra je náš velký den. Zítra jdeme po třech týdnech do finále našeho trailu. Na pláž v Mentonu zbývá 17,5 km. Nechce se mi, ale každá pohádka musí mít nějaký konec.
Randálům zdar! Kuboj
