Sixt-Fer-à-Cheval → Les Houches
EUFORIE, PŘESNĚ PRO TOHLE TO DĚLÁME
Den, jako byl ten včerejší, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Byl to jeden ze tří nejlepších dní v horách, který jsem kdy v životě zažil. Teď když to píšu utírajíc si průběžně obrazovku telefonu, tak přemýšlím, jestli to nebyl úplně ten nejlepší, protože měl úplně všecko a všecko extrémně skvělý. Aby člověk mohl zažít to, co my dva s Káťou včera, musí se sejít spoustu věcí naráz - parťák stejnýho fyzickýho i mentálního naladění (blázen); celkově dostatečná fyzická připravenost a znalost svýho těla; nádherná členitá příroda s fantastickými vodními toky; náročnej terén; utralehká výbava a v neposlední řadě hezký počasí. Jinak by to nikdy tak libový nemohlo být. Tak se pojďme podívat, co všecko se dělo.
V 5 ráno budíček. Kolem vodopádů Cascade du Rouget a Cascade de la Sauffaz letíme vzhůru. Střídáme se v tom, kdo táhne a posloucháme neskutečný pecky. Nutno říci, že Káťa se rozešla do neskutečný formy, takovou jsem ji ještě nezažil. Déháčka s minibatůžkama se nestačí divit, těch prvních tisíc vejškovejch nahoru jsme udělali za 2 hodiny. Časy na rozcestníkách krátíme tak o 50-60 %. Na druhou stranu, když byly úžasný místa a výhledy, sedíme, točíme, fotíme a vychutnáváme ty obrovský bagety ze včera. Masiv s vrcholem Tête à l'Âne máme po pravý ruce a neustále se kocháme. Po výstupu k jezeru Lac d'Anterne nám spadnou brady, takových míst za svůj život člověk moc nevidí. Tohle nejde ani vymyslet, ani si dopředu představit. Miluju tu komplexnost přírodních procesů, která stojí za touhle krásou. Stoupáme po sněhu až na Col d'Anterne, kde už se nám naplno ukazál ten skutečně monumentální a masivní masiv Mont Blancu, kde se nachází i stejnojmenný vrchol, jenž je nejvyšší horou Evropy (4810 m n. m.). Odpoledne nás čekal další výstup, tentokrát na Col du Brévent (2368 m n. m.). Po cestě kolem nás běhali kamzíci a svišti. Nahoře jsme měli Blankec už na dosah ruky a krásně bez oblačnosti. Tam se GR 5 napojila na trail TMB (Tour du Mont Blanc) a pokračovalo se nekonečnym kopcem dolu do Les Houches. Tam pak pizza, dva škopky a sprcha v kempu. Docházeli jsme ve 20 hod rozštípaný, ale s vědomím toho, že zase o trošku víc známe naše fyzický možnosti.
Měl to být pořádnej randál a taky že byl, teprve podruhé v životě jsem se dostal přes kumulativních 5000 výškových metrů za den, Káťa dokonce poprvé. Fyzicky máme dost, ale v hlavě máme něco TAK ÚŽASNÝHO, že na to nikdy nezapomeneme.
Tohle byla oslava hikerskýho života, tohle je a bude můj život!
Randálům zdar! Kuboj
