L’Ormente → Peisey-Nancroix
PRVNÍ POŘÁDNÁ KRIZE
Když jsem ráno v údolí řeky L’Ormente vystrčil nohy z tarpu, připadal jsem si jak po kalbě, kdy během noci mícháte všechno, co vám přijde pod ruku. I když jsem se teoreticky mohl dlouho vyspat, nevyspal jsem se. Celou noc mě budil ten blicí pocit, ale nic se vlastně nedělo.
Následně jsme si sbalili rychle všechny cajky a vyrazili dolů směr Landry. Já zase bez snídaně, tělo čím dál víc oslabený, a tak jsem se tak kolíbal jako zombie až někam na čtvrtej kilometr. Tam jsem sebou seknul do trávy a to, co v mym žaludku bylo, už šlo konečně ven. Vtipný bylo, že Káťa stála opodál a snídala u toho. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem věděl, že teď budu mít fakt problém do sebe dostat dostečný množství kalorií, abych mohl jít dál. Párkrát se mi to už na jiných trailech stalo a většinou to bylo z kombinace únava-úpal-špatný jídlo. Nevim, co za to mohlo tentokrát, ale prostě se to stalo zase.
Když tělo nemá z čeho brát energii, je každý krok jako utrpení. Takže jsem ve finále rád, že jsem dokázal dojít do Landry, tam si koupit v restauraci dvě coly a kus bagety. Pak jsem polehával, kde se dalo. Bohužel v Landry měli zavřený obchod a jelikož ani Káťa už neměla jídlo, tak jsme museli jít dál. 5 dalších kiláčků a 600 vejškovejch nahoru se pro moje vyčerpaný tělo a prázdnej žaludek zdálo zpočátku jako něco neudělatelnýho. Nakonec jsem to za 3 hodiny a x zastávek nějak vyšel. Teď ležim na koberci před obchodem v Peisey-Nancroix a jsem rád, že jsem rád, jelikož jsem dneska žil jen na Coca-cole a suchý bagetě. Doufám, že dnešní noc bude lepší a já se vrátím silnější!
PS: Díky Káťo za tvojí trpělivost.
Kuboj
