(dnes 18,9 km; ↑ 1684 m, ↓ 821 m; celkem 98 km) Tour de Batère → Refuge de Pla Guillem
KDYŽ HORY VLÁDNOU, BÝVÁ TO SLUŠNEJ PUNK
Budíček klasicky 6:55 a v 7:30 už šlapeme směr Refuge de Batère, kde sušíme, nabíjíme a dáváme každej dvě dvojitý pressa. Čekalo nás zase a zase stoupání. Když jsme došli na první sedlo Col de la Cirère, odpojili jsme se od HRP a namířili si to přímo do prvních dvoutisícovek na hřeben Guillem, první pořádnej hřeben východních Pyráčů. Tuhle trasu nám poradil král Pyrenejí Chris, že jsou tam výše položený stezky a hezčí výhledy. Tak jsme se těšili aniž bychom věděli, jakej terén nás ve skutečnosti čeká. Ve finále, kdyby bylo hezký počasí, tak by to bylo jenom náročný, takhle to byl solidní punk.
Stoupali jsme po užoučký příkrý stezce na Pic de Cincreus (2266 m n. m.), kde jsme si lehli do trávy, obědvali a koukali na 40 km vzdálený moře. Po obědě začaly vládnout hory. Byly nádherný, temný a veliký. Setmělo se, foukalo jak prase a přišel déšť. V tu chvíli jsme traverzovali na Puig de Rock Negre (2714 m n. m.). Cesta se ztratila, začaly obrovský balvany, lehký lezení a exponovanej hřeben, kde dominuje skalní řícení. Do dalšího refužka to bylo podle mapy 8 km tímhle terénem. No jo, my šli ale 1 km/h. Museli jsme se kousnout. Vystřídaly se nad námi asi 4 bouřky, občas jsme neviděli na 5 metrů a vítr s námi cloumal ze strany na stranu. Zacítil jsem TEN respekt, co umí vyvolat jen hory. Věděli jsme, že nesmíme prochladnout a na to je v těhlech podmínkách je jediná možnost co dělat, jít dál. Asi jsem trošku odkrvenej pankáč, ale já prostě nemám strach z výšek a vyžívám se v okamžicích, který člověka někam posunou. Kameny se pod námi sesouvaly, cesta fyzicky žádná neexistovala. V tomhle jsme šli několik hodin a přes další tři vrcholy kolem 2700 m n. m. Je fakt hustý, že ještě včera v 17 hod jsme byli ve 220 m n. m.
K Refuge de Pla Guillem (poslední foto), kde byly dřevěný lavice na spaní a stůl, jsme došli ve 20:30. Úžasnej kamennej domek ve 2265 m n. m. na planině mezi horama. V hlavě se mi honila myšlenka, že je neskutečný, kam až se lidský nohy dostanou. Byl to takovej ten hike, po kterym si s pařtákem plácnete, protože jste rádi, že jste něco takovýho viděli, zažili a přežili. Zůstáme a přemýšlíme o tom, co punkovějšího jsme kdy šli. Díky, moje nohy, jste skvělý!
Randálům zdar! Kuboj Marmoťák
Comments