JARNÍ TOULÁNÍ KOLEM ORLÍKU

Mozek sice jede na plný obrátky, ale tělo už pěknou řádku měsíců týrám nicneděláním. Ve snaze budovat a plavat v tomhle systému a držet nějaký směr se sám sobě odcizuju a zapomínám na to, že není od věci se tím proudem občas jen nechat unášet.

Kráčím pomalu prosluněnou krajinou kolem Orlíku a s radostí ve tváři pozoruji, jak se příroda po zimě zase nadechuje k životu. Jdu sám a mám prostor vnímat, co mě těší, co mě bolí a co mě trápí. Stezka se klikatí podél Vltavy, občas stoupá, občas klesá a sem tam i úplně zmizí. Přeskakuji malé roztomilé potůčky a piknikuju na krásných místech. Táta se synem rybaří, hausboatáři se sluní, chataři pracují na zahrádkách a cyklisti šlapou o sto šest.

U Podolského mostu v kiosku tankuji Plzeň a dostávám dokonce i zdarma klobásu na cestu. Po setmění nasazuji čelovku a dávám můj oblíbený večerní čelovkový hajčes. Objevuji magickou dřevěnou chatku na jednom ze skalních výběžků nad řekou.

Klobása se pomalu peče na ohni, popíjím horký čaj a koukám na to hvězdné otočné divadlo nade mnou. Je mi krásně. Uvědomuji si, jak je pro mě, i přes mou extrovertní povahu, důležité čerpat energii ze samoty.

„Děkujeme, posloužilo.“ loučím se mým oblíbeným způsobem s magickou chatičkou a kráčím směrem k Lužnici. Na jedné z vyhlídek pozoruji dvě kachny, jak spolu plují křížem krážem přes řeku. To je ale krásná neděle. To je ale krásné jaro. Už snad konečně bude teplo.

Randálům zdar!

Kuboj Marmoťák

Trasa Zvíkovské Podhradí - Týn nad Vltavou,  49,22 km, ↑ 1232 m, ↓ 1246 m