Po práci popadnout ten krásnej ultralehkej batoh, nazout nový Altřice a vyrazit směr Beroun. Byl pátek 17. března, teplota jen lehce nad nulou, ulice klidný, lidi zazezlý v hospodách a já ve vzduchu cítil vůni libovýho předjarního hiku! S čelovkou jsem vylezl nad Beráč na vrchol Ostrý a šel stavět ten dyneemovej zázrak HMG Unbound 2P, který teprve nedávno dorazil k nám do Pod 7 kilo. Už roky jsem toužil spát pod dyneemou a tohle byl den, kdy jsem měl tu šanci to otestovat. Někdo sní o posteli s nebesy, někdo o přístřešku z dyneemy. Vsadím se ale, že tu první noc si budou pamatovat oba snílci. 🙂
Po ránu si dávám na čas, převaluju se. Když vylezu, pomalu si vařím kávu, ke který přikusuju polomáčený linecký. Je to tady, konečně zas dávám nohu před nohu a dělám to, pro co bylo stvořeno moje tělo i mysl. Nemám natrénováno a tak do kopců zas tak neběžím. Co si ale užívám je ta jednoduchost a prostota kolem mě. Uzoučká stezka,; stromy, které se nemohou nabažit té zvyšující se dávky světla; holý skály a vyhlídky čekající na květy. Do paměti se mi vryla Hudlická skála, kterou mi doporučil kámoš Miguelýtko. Krásnej výhled do okolí a dojem prostoty nepřebila ani rozhledna Máminka, která byla, jak jinak, než plná déháček. Nejvyšší čas za to vzít jak za mladejch let a napálit to do Broumů, kde se hned vedle úřadu nachází oáza v poušti všech kolemjdoudích a jedoucích - výčep Pivovar Matuška.
Lidi sedí všude možně po návsi, kola jsou opřená u zastávky a všichni jsou pod tím sluncem šťastní. To pivo je totiž snový a ceny jsou přívětivý. A tak si jen lehnu na zídku a nechávám sluneční paprsky prostupovat skrze moji černou péřovku Montbell Superior Down Parka. Asi po dvou hodinkách a třech pivech přijede moje kámoška Justy, který říkám Euforie. Sice má občas takový zvláštní zkraty, že vystoupí o zastávku dřív a pak musí stopovat, ale to nevadí. Většinu času totiž září jak hvězda a do tohohle světa přináší spoustu pozitivní energie. Dál vyrážíme společně a prodíráme se čertvými nálety listnáčů až k Jouglovce, opuštěný skále, kde není živáčka. Možná i proto, že je tak trochu tma a my krájíme noční oblohu čelovkovym hajčesem. Přespáváme u zříceniny hradu Řebřík a dobrou noc nám dává matuškova New Zealand IPA.
Nedělní den vyrážíme bez snídaně hned do stopy. Před námi je Zbiroh a vidina luxuního brunche, který by aspiroval na medaili v hikertrešení. Kafe, redbull, kostka slaniny, párky ohřátý v ešáku a tvarohový koláčky. Mňam! Občas se moje mluva zasekne a já neustále opakuju hlášky s Gymplu: A jak se dostaneme do Zbiroha? No to je někde na Brno, tak asi po dálnici bych tam jel. Ježiši Kriste! No skoro jako by to říkal sám Jiří Schmitzer. Skoro. 😀 Justy, která na treku obvykle skoro nejí, ten kalorickej příděl docela rozložil a tak po cestě k zámku nahání známého finského hikera Podechu Lapalla. U Čertový skály dáváme krátkou pauzičku a debatujeme nad krásou místních trampských místeček. Na celym Křivoklátsku jich je docela randál a jsou vždy hezky situovaný u krásných vyhlídek. Čertovy skály jsou ukázkovým příkladem. Jak si tak běhám po těch skalách pozorujíc ty malý břízky a borovice rostoucí z ničeho na skále, přepadnou mě myšlenky, který bourají můj vnitřní blahobyt. Těm stromům stačí trocha živin z půdy, voda a světlo. A vypadají tak hezky. A co stačí nám lidem? Baráky? Auta? Kočárky? Posekaný trávníky? Kina? Nákupní centra? Parfémy? Prstýnky? Luxusní restaurace? Vypadáme sice hezky, ale kam se vytratila ta jednoduchá radost ze života? Kdyby lidi víc hikovali a hledali dharmu v lesích, měli by se líp? Podle mě určitě..
Kopec sbíháme a kolem roztomilýho děckáče ve Lhotě pod Radčem se prosmýkneme až k pozůstatkům hradu Radeč. Úchvatnej výhled. Máme oba obrovskou radost, že ty naše nový bílý batůžky Hyperlite Mountain Gear Unbound 40 fungujou jak nikdy. Přichází rucksaková revoluce stovek, možná tisíců mladejch Čechů. Nohy šlapou, je skvělýýýý zase chodit. Je skvělýýýý zase žít. Na konci geomorfologický jednotky Zbirožský vrchoviny v obci Březina hypnotizujeme horizont zapadající slunce. Tady sice končime, ale vzhledem k tomu, že nic už dneska nejede, zvedáme palec a stopujeme do Rokycan. Asi po pěti minutách zastavil mladej klučina jedoucí do Rokycan. Prý rád chodí a odlehčuje výbavu. Skvělý! Voda na náš mlejn. Čte knihu Stezka Českem a potom, co mu Justy prokecne, že v tý knize mám kapitolu, nás odváží až na nádraží. Je skoro tma, nohy jsou unavený, ale psychický baterky jsou dobitý. Tohle je to, proč to děláme. Vyražte ven.
Randálům zdar!
Kuboj
.
.
.
Trasa sobota 36,9 km
Trasa neděle 26,7 km
