NA ZÁPADĚ JSEM JEŠTĚ NEBYL!
Náš první den nemá 24, ale krásných 31 hodin. Konečně jsem poprvé v životě na západě. Konečně jsem poprvé přeletěl Atlantik! Po dvanácti a půl hodinách na zadku v letadle jsme přistáli v jednom z největších měst Severní Ameriky. Kdybych řekl, že se cítím frešovej, tak bych pěkně kecal. Napadá mě spíš jedna konkrétní hláška z fimu Pulp Fiction o tom jak se teď cítím (znalci vědí).
Pro hikera je tohle trochu netradiční cesta, která však nevznikla na dně sedméno plzeňkého škopku jak by se některým mohlo zdát. S Mokráčem Mitrus života jsme si chtěli v únoru udělat aklimatizační trip někam vysoko. Brouzdali jsme po mapě a zjistili jsme, že po vyřazení iránského Damavandu naše podmínky v únoru na severní polokouli splňují už jen vulkány náležicí do mexického Neovulkanického pohoří. Rozhodli jsme se tedy pro Mexiko s cílem vyzkoušet si aklimatizaci a prostě jen nějaký ty dny pobýt co nejvýš to půjde. Žádný hrocení kilometrů ani výškáčů, prostě tam jen být. Odhodlání i vybavení na to máme a touhu zažít něco novýho a velkýho taky!
Pokud se to povede a hory a zdraví nás tam pustí, rádi bychom vylezli až na vrcholy dvou konkrétních sopek - Iztaccíhuatl (5230 m m. n.) a Pico de Orizaba (5636 m n. m.). Chůze do výšky je pro naše těla velká neznámá. Já sám jsem byl nejvýše na kanárském Pico del Teide (3715 m n. m.), Ivča na Mulhacénu (3479 m n. m.), tak uvidíme. Těšíme se neskutečně moc!
Do Česka zdraví Kuboj Marmoťák a Mokráč Života
